Dobrý den. Před 2. sv. válkou nás na měšťance ve Škvorci učitelé naučili legionářskou písničku o Zborovu, ještě bych ji uměl zapívat. Dnešní děti žádné vojenské písně nezpívají a fakta o naší voj. historii neznají. Chybí jim cit sounáležitosti a národní hrdost, bohužel jim mnozí dospělí jdou příkladem. Je v tom nějaký rozdíl, zda za naši vlast prolili krev cizí nebo jen naši bojovníci? Všem patří stejná úcta, ať bojovali pod jakýmkoli praporem a byli jakékoli národnosti, dokonce nemuseli ani nosit zbraň a přece se o naši vlast zasloužili. Kdo třeba dnes vzpomene partyzánů a umučených politických vězňů? Kdo vzpomene vojevůdců, kteří naši vlast osvobozovali; dnes se na mnohé dokonce plive a oslavují se třeba vrazi Mašínové. Kde se to v lidech vzalo? Snad je to jen sobecké vnímání skutečnosti a proti tomu je vždy třeba bojovat.

Zborov

U Zborova hřměla děla, až se chvěla zem,
když tam naše vojska spěla s českým praporem.
Za tatíčkem Masarykem jako lavina
do boje šla pevným šikem česká družina.

Náš tatíčku Masaryku na své děti spoléhej,
do boje za republiku kdy chceš si je zavolej,
přijde prapor za praporem, všichni budou volat sborem: Náš tatíčku Masaryku na své děti spoléhej!

J. Knížek, Praha, 20.11.2007