Budoucí dopravní inženýr, legionář, voják, generál a předseda protektorátní vlády Ing. Alois Eliáš se narodil 29. září 1890 na pražských Královských Vinohradech v rodině krejčovského pomocníka. Byl absolventem České vysoké školy technické v Praze a Vysoké školy válečné v Paříži (1921 - 1923). V létě roku 1914 byl v Rusku zajat, dostal se do československých legií na Rusi. Tam vedle vojenské činnosti také pomáhal při budování železničních sítí Sibiřské magistrály. Od roku 1917 působil jako důstojník čs. legií ve Francii. V prosinci 1918 byl jmenován kapitánem. Od vzniku Československé republiky působil v řadě významných vojenských a diplomatických funkcí. Když koncem roku 1919 byl velitelem 21. pěšího pluku v Čáslavi, tak se seznámil a roku 1920 oženil s Jaroslavou Kosákovou, dcerou majitele usedlosti ve Žlebech (1894 - 1981).

Po skončení první světové války se zkušený voják legionář Alois Eliáš vrací do nově vzniklého československého státu, kde se zprvu jako náčelník štábu aktivně účastní obsazování Těšínska, v první polovině roku 1919 se pak účastní bojů proti vojskům maďarské Rudé armády na Slovensku. V letech 1926 - 1931 působí Eliáš jako vojenský expert československé delegace na odzbrojovacích jednáních Společnosti národů v Ženevě, zároveň je poradcem ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše.

V lednu roku 1936 byl jmenován divizním generálem. V době Mnichova požadoval - jako řada dalších generálů - obranu republiky a odmítal kapitulaci. Byl povolán do Prahy, kde pro své zkušenosti působil jako zástupce ministra národní obrany. Pak přišly osudné podzimní dny Mnichovské zrady. V první pomnichovské vládě (generála Syrového) se Eliáš stal náměstkem ministra obrany a ve druhé vládě (Rudolfa Berana) byl pověřen funkcí ministra dopravy. Po německé okupaci 15. březnu 1939, resp. od 27. dubna 1939, stanul v čele vlády Protektorátu Čechy a Morava.

Generál Alois Eliáš funkci v protektorátní vládě přijal s plným vědomím rizika a nebezpečí pro jeho osobu. Předsedou vlády se stal s odhodláním hrát s okupanty tzv. dvojí hru. Byl si přitom vědom toho, že spoluprací s nacisty může pošpinit jeho dobré jméno. Uvědomil si, že se neobejde bez předstírané loajality. Přesto se takto rozhodl, jednak aby mohl podporovat vojenský protifašistický odboj, jednak proto, aby mohl zpomalovat germanizační a zrůdné snahy nacistů. Své, pro něho tragické rozhodnutí, vyjádřil slovy: „Nevezmu-li to, dostanou to lumpové, vezmu-li to, oprátka mě nemine...”

Voják a diplomat Alois Eliáš nebojoval běžnými zbraněmi jako nejznámější hrdinové odboje Tři králové - Morávek, Mašín a Balabán. Jeho zbraní byla vojenská lest, předstírání a oddalování, získávání času a snaha o časté narušení záměrů německého protivníka. Jeho hlavním osobním krédem byla záchrana národního celku a maximální oddalování germanizace českomoravského prostoru, k čemuž úspěšně využíval zpomalovací taktiky. Eliášova vláda bránila práva českého státu se zarytou tvrdošíjností, což ve svých pravidelných hlášeních do Berlína neopomněly zdůrazňovat příliš často německé bezpečnostní služby u nás.

Alois Eliáš se jako odbojář významně podílel na vzniku vojenské odbojové organizace „Obrana národa“, s ní připravoval plány možného ozbrojeného povstání na závěr války. Koordinoval také postup domácí české politické reprezentace s naší reprezentací exilovou. Organizace vyvíjela i zpravodajské a sabotážní aktivity. Všemožně podporoval další významné organizace domácího odboje – Politické ústředí, Petiční výbor Věrni zůstaneme!, Obec sokolskou v odboji nebo Ústřední vedení odboje domácího.

Po příchodu Reinharda Heydricha do protektorátu, se však začal naplňovat jeho tragický osud. Generál Eliáš byl gestapu podezřelý již od konce roku 1939. Posledním Eliášovým odbojovým činem byl pokus o otravu vedoucích českých pronacistických novinářů v září 1941. Dne 27. září 1941 byl Eliáš na přímý zásah samotného Heydricha zatčen a uvězněn v budově pražského gestapa, poté byl za napomáhání národnímu odboji odsouzen k trestu smrti. Nacisté ještě nějaký čas s vykonáním trestu váhali, ale v době Heydrichiády byl nakonec 19. června 1942 na rozkaz K. H. Franka na střelnici v Kobylisích popraven zastřelením. Tedy pouhý den poté, kdy v kostele svatých Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici zahynuli statečnou smrti hrdinové atentátu na Heydricha. Před popravou ho ještě naposledy navštívila jeho manželka a přinesla mu do pankrácké věznice jeho oblíbený doutník. Alois Eliáš ho však nevykouřil a své ženě ho s láskou vrátil. Eliáš zanechal před popravou moták, ve kterém se rozloučil se svými blízkými, jeho závěr pak ještě věnoval svému životnímu boji. Jeho poslední slova byla: „Je všemu konec. Nemohu dále. Loučím se s Vámi se všemi a znovu prosím, ať mi má drahá žena vše odpustí. Líbám ji a k srdci tisknu. Zvítězíme!“ Zemřel před popravčí četou se vztyčenou hlavou, odmítl šátek přes oči a díval se upřeně na své vrahy. Generál Alois Eliáš se za druhé světové války a protektorátu stal jediným popraveným členem vlády u nás a také jediným popraveným ministerským předsedou zemí Němci okupované Evropy.

Po válce, v říjnu 1946 byl generál Alois Eliáš povýšen in memoriam do hodnosti armádního generála. Současně bylo také rozhodnuto o odhalení jeho pamětní desky s bustou na jeho rodném domě. Slavnostní odhalení proběhlo v létě 1947. Za minulého režimu se o něm moc nemluvilo, když tak byl Eliáš spíše označován za kolaboranta. Po celou poválečnou dobu existoval jeho hrob v Markovicích u Čáslavi, urna s jeho popelem tam však nebyla nikdy uložena. Ta spolu s jeho osobní pozůstalosti byla od roku 1945 uložena vdovou v jejich rodinné vile. Po smrti jeho manželky Jaroslavy v roce 1981 urny obou manželů od jejich přátel získal v prosinci 2005 do držení Vojenský historický ústav v Praze, jenž vzápětí inicioval jejich pietní uložení. Někdejší předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš byl důstojně pohřben tedy až po 64 letech. V květnu 2006 byly jeho ostatky a také ostatky jeho manželky Jaroslavy Eliášové pietně uloženy v Národním památníku v Praze na Vítkově. Je smutné, že takový člověk vzdor úsilí řady lidí, mezi jinými i ve světě uznávaného novináře Ferdinanda Peroutky (1895 – 1978), musel na očištění památky svého jména čekat desítky let.

Připravil: PhDr. Alois Matuška

Použito: zdrojů Vojenského historického ústavu (VHU), internetu a vojenské odborné literatury