...škoda jen, že ten stát se jmenoval Sovětský svaz. Nebo abychom byli přesní: Edvard Beneš se zasloužil o stát - dokonce dvakrát - v roce 1938 o Velkoněmeckou říši a v roce 1948 o Sovětský svaz!

Byla jednou jedna malá demokratická republika ve střední Evropě, a vedle ní se rozpínala jedna velká agresivní, militaristická, totalitní říše. Ta totalitní říše přinutila malou republiku vzdát se svého pohraničí v její prospěch - pod záminkou, že ono pohraničí je většinově obýváno etnikem, jež má svůj domov v totalitní říši. Krátce poté nastal i konec demokracie v té malé středoevropské republice a ona se stala „protektorátem", tj. satelitem a loutkou té mohutné totalitní říše.

Že víte, o čem mluvím? „Mnichov a události let 1938-39" - řeknete jistě. Ano, mohl to být i Mnichov a ty události po něm, ale já jsem teď měl na mysli jiný „Mnichov" našich dějin: tím pohraničím Československé republiky byla Podkarpatská Rus, tou totalitní říší Sovětský svaz a těmi událostmi byly události let 1944-45. Co tehdy udělali vláda ČSR, a především prezident Edvard Beneš, jenž měl největší zodpovědnost, bylo protiústavní a velezrádné vydání části našeho území i s jeho obyvateli, občany ČSR, sousední totalitní říši, Sovětskému svazu. Tomu Sovětskému svazu, jehož se pak i zbytek ČSR stal satelitem a loutkou po únoru 1948; stejně jako se po Mnichovu stal v březnu 1939 satelitem a loutkou Velkoněmecké říše i tehdejší zbytek ČSR.

Z obou „Mnichovů" byl horší ten druhý, neboť zatímco v roce 1938 se zřejmě většina československých občanů německého etnika žijících na západě ČSR skutečně chtěla připojit k Velkoněmecké říší, není známo, že by v letech 1944-45 většina československých občanů rusínského etnika žijících na východě ČSR po připojení k SSSR vůbec toužila. Prostě jsme je jen tak Stalinovi vydali do spárů. Rozhodli jsme o nich bez nich. Doslova o nich bez nich. A viníky jsme byli my.

Většina Čechů alespoň považuje Mnichov a obětování Sudet Hitlerovi za velkou tragédii našich dějin, kterou skutečně byly. Obětování Podkarpatské Rusi Stalinovi (jenž byl ostatně v období 23.8.1939-22.6.1941 Hitlerovým věrným spojencem) však už za tak velkou tragédii nepovažuje, i když to byla tragédie stejně veliká, ne-li větší. Přece hodnota českého člověka je stejná jako hodnota rusínského člověka; a z hlediska ústavy ČSR si byli oba dva naši občané, etnický Čech i etnický Rusín, rovni. Utrpení etnických Čechů a antinacistických Němců v Sudetách v letech 1938-39 nebylo o nic větší než utrpení antikomunistických Rusínů v Podkarpatské Rusi v letech 1944-45.

V obou případech jsme zaprodali své území a své občany. V obou případech jsme tak učinili ve prospěch sousední agresivní totalitní říše. A v obou případech přišla „odplata": zanedlouho se i zbytek našeho území stal satelitem a loutkou oné totalitní říše. A v obou případech tomu všemu předsedal Dr. Edvard Beneš.

Kolik let ještě potrvá, než lidé pochopí, jak naprosto negativní to byla postava našich dějin? Jak dlouho potrvá, než po zasloužené a již dlouho potřebné detronizaci toho malého, úzkoprsého, malicherného, ješitného a mstivého člověka jeho místo v pantheonu hrdinů naši země zaujmou skuteční rekové té doby, lidé jako gen. Lev Prchala, Dr. Milan Hodža, Štefan Osuský a, ano, i Wenzl Jaksch?

Místo toho jsme si ale dali do zákona: „Dr. Edvard Beneš se zasloužil o stát". Ano. Tím státem však byl Sovětský svaz.

Autor: MUDr. Roman Joch

Převzato ze stránek Občanského institutu

O autorovi: Narozen v roce 1971, v současnosti působí jako výkonný ředitel Občanského institutu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické a na soukromé vysoké škole Cevro institut.