ROMAN JOCH DO DISKUSE: Edvard Beneš se zasloužil o stát ...
...škoda jen, že ten stát se jmenoval Sovětský svaz. Nebo abychom byli přesní: Edvard Beneš se zasloužil o stát - dokonce dvakrát - v roce 1938 o Velkoněmeckou říši a v roce 1948 o Sovětský svaz!
Byla jednou jedna malá demokratická republika ve střední Evropě, a vedle ní se rozpínala jedna velká agresivní, militaristická, totalitní říše. Ta totalitní říše přinutila malou republiku vzdát se svého pohraničí v její prospěch - pod záminkou, že ono pohraničí je většinově obýváno etnikem, jež má svůj domov v totalitní říši. Krátce poté nastal i konec demokracie v té malé středoevropské republice a ona se stala „protektorátem", tj. satelitem a loutkou té mohutné totalitní říše.
Že víte, o čem mluvím? „Mnichov a události let 1938-39" - řeknete jistě. Ano, mohl to být i Mnichov a ty události po něm, ale já jsem teď měl na mysli jiný „Mnichov" našich dějin: tím pohraničím Československé republiky byla Podkarpatská Rus, tou totalitní říší Sovětský svaz a těmi událostmi byly události let 1944-45. Co tehdy udělali vláda ČSR, a především prezident Edvard Beneš, jenž měl největší zodpovědnost, bylo protiústavní a velezrádné vydání části našeho území i s jeho obyvateli, občany ČSR, sousední totalitní říši, Sovětskému svazu. Tomu Sovětskému svazu, jehož se pak i zbytek ČSR stal satelitem a loutkou po únoru 1948; stejně jako se po Mnichovu stal v březnu 1939 satelitem a loutkou Velkoněmecké říše i tehdejší zbytek ČSR.
Z obou „Mnichovů" byl horší ten druhý, neboť zatímco v roce 1938 se zřejmě většina československých občanů německého etnika žijících na západě ČSR skutečně chtěla připojit k Velkoněmecké říší, není známo, že by v letech 1944-45 většina československých občanů rusínského etnika žijících na východě ČSR po připojení k SSSR vůbec toužila. Prostě jsme je jen tak Stalinovi vydali do spárů. Rozhodli jsme o nich bez nich. Doslova o nich bez nich. A viníky jsme byli my.
Většina Čechů alespoň považuje Mnichov a obětování Sudet Hitlerovi za velkou tragédii našich dějin, kterou skutečně byly. Obětování Podkarpatské Rusi Stalinovi (jenž byl ostatně v období 23.8.1939-22.6.1941 Hitlerovým věrným spojencem) však už za tak velkou tragédii nepovažuje, i když to byla tragédie stejně veliká, ne-li větší. Přece hodnota českého člověka je stejná jako hodnota rusínského člověka; a z hlediska ústavy ČSR si byli oba dva naši občané, etnický Čech i etnický Rusín, rovni. Utrpení etnických Čechů a antinacistických Němců v Sudetách v letech 1938-39 nebylo o nic větší než utrpení antikomunistických Rusínů v Podkarpatské Rusi v letech 1944-45.
V obou případech jsme zaprodali své území a své občany. V obou případech jsme tak učinili ve prospěch sousední agresivní totalitní říše. A v obou případech přišla „odplata": zanedlouho se i zbytek našeho území stal satelitem a loutkou oné totalitní říše. A v obou případech tomu všemu předsedal Dr. Edvard Beneš.
Kolik let ještě potrvá, než lidé pochopí, jak naprosto negativní to byla postava našich dějin? Jak dlouho potrvá, než po zasloužené a již dlouho potřebné detronizaci toho malého, úzkoprsého, malicherného, ješitného a mstivého člověka jeho místo v pantheonu hrdinů naši země zaujmou skuteční rekové té doby, lidé jako gen. Lev Prchala, Dr. Milan Hodža, Štefan Osuský a, ano, i Wenzl Jaksch?
Místo toho jsme si ale dali do zákona: „Dr. Edvard Beneš se zasloužil o stát". Ano. Tím státem však byl Sovětský svaz.
Autor: MUDr. Roman Joch
Převzato ze stránek Občanského institutu
O autorovi: Narozen v roce 1971, v současnosti působí jako výkonný ředitel Občanského institutu. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické a na soukromé vysoké škole Cevro institut.
PRO DOPLNĚNÍ PŘÍSPĚVKU
S blížícím se koncem války, dne 12. listopadu 1944 se konaly na Podkarpatské Rusi veřejné schůze, na nichž se souhlasilo (samozřejmě že jednomyslně) s připojením k Sovětskému svazu. O týden později se vytvořila samostatná komunistická strana, do té doby součást Komunistické strany Československa, a schválila připojení země k Ukrajině. Následně pak 26. listopadu 1944 byl uspořádán v Mukačevě sjezd národních výborů z celé země. Po nedemokratických volbách do místních výborů opakoval i mukačevský sraz podle komunistické direktivy, že vyjadřuje svobodnou vůli lidu připojit se k SSSR.
Vydali manifest, který pravil: "Přišel radostný historický den Zakarpatské Ukrajiny. S pomocí hrdinné Rudé armády byl svržen německo-maďarský režim. Byl učiněn konec staletému panství všech cizáků na odvěké ukrajinské půdě Zakarpatské Ukrajiny." Opíraje se o neochvějnou vůli všeho lidu, vyslovenou v peticích a usneseních dělníků, rolníků, inteligence i duchovenstva všech měst a vesnic Zakarpatské Ukrajiny, opětně spojit Zakarpatskou Ukrajinu se sovětskou Ukrajinou.
První sjezd národních výborů celé Zakarpatské Ukrajiny se usnáší:
1. Sjednotit opětně Zakarpatskou Ukrajinu s její velkou matkou - sovětskou Ukrajinou, a odloučit se od Československa.
2. Požádat Nejvyšší sovět Ukrajinské sovětské socialistické republiky a Nejvyšší sovět Svazu sovětských socialistických republik o připojení Zakarpatské Ukrajiny k Ukrajinské sovětské socialistické republice.
3. Zvolit Národní radu Zakarpatské Ukrajiny jako jedinou ústřední moc působící z vůle lidu na území Zakarpatské Ukrajiny.
4. Zplnomocnit Národní radu Zakarpatské Ukrajiny a uložit jí, aby uskutečnila usnesení sjezdu o opětném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou.
Prezidentu Benešovi poslala rada 5. prosince 1944 dopis, v němž uvedla:
"Nadešel okamžik, kdy Zakarpatská Ukrajina, osvobozená hrdinnou Rudou armádou, mohla poprvé v dějinách použít svého přirozeného práva na sebeurčení a prostřednictvím svých představitelů, delegátů národních výborů Zakarpatské Ukrajiny na jejich prvním historickém sjezdu 26. listopadu 1944 v Mukačevě rozhodnout o opětném sjednocení se sovětskou Ukrajinou."
Krátce po válce, 29. června 1945 podepsal v Moskvě ministerský předseda ČSR Zdeněk Fierlinger a sovětský ministr zahraničí V. M. Molotov dohodu potvrzující ztrátu československého území na Podkarpatské Rusi. Současně československá vláda de facto vzala na vědomí, že SSSR kromě Podkarpatské Rusi zabral také slovenské území severně od města Čop.
(z.r.)
Náhledy fotografií ze složky Dr. Edvard Beneš ve fotografii
Komentáře
Přehled komentářů
Už vlastně za války Beneš od Stalina jakoby koupil příští orientaci na Sovětský svaz. Že ale platil kusem svého nejvýchodnějšího území, to si uvědomil až později. Ze strany Stalina to byl takový malý trik - nakonec takhle "kupoval" za svého působení nejen od nás. Ze strany Beneše pak malá politická zkušenost a náznak příštího vývoje a náklonosti celé země k sovětům. Se zákonem "lex Beneš" nejen proto rozhodně nesouhlasím, a když, tak ve smyslu článku pana doktora Jocha. Chyb tohoto státníka bylo až přespříliš!
Marně hledám pozitiva
(Pavel M., 30. 6. 2010 6:32)
Marně hledám na osobě dr. Edvarda Beneše výraznější pozitiva ...
Po světové válce zbrkle rychlý podpis Beneše při dělení Evropy v Locarnu, pak nejdříve živelnost na ministerstvu zahraničí, jeho obrat na Balkán a nakonec nic neříkající smlouva s SSSR, pak pasivita kolem Mnichova, jeho plán proti okupaci - tzv. plán aeroplán (odlet do Londýna), za války sem tam návštěva Stalina, ústupky a darování naší Podkarpatské Rusi Sovětům, po válce živelnost odsunu sudetských Němců, slabost pro Gottwalda už po volbách 1946 a nakonec pak na jaře v Únoru roku 1948, pak raději jeho abdikace a ústraní.
Ať hledám, jak hledám, moc jeho pozitiv si neumím vyobrazit ve své hlavě.
Dost možná je to ale mojí hlavou... To abych neporušil přijatý zákon ČR o zásluhách Beneše o stát!!
na Rusi začal teror
(Svatoň Málek, 29. 6. 2010 10:04)Hned po zlomovém listopadu 1944 začali fungovat na Podkarpatské Rusi orgány lidové milice, bezpečnosti a Lidových družin. V lednu 1945 vznikly tříčlenné lidové soudy a prokuratura. Zaplňovaly se věznice, tisíce lidí byly transportovány přes hranice do sovětských koncentračních táborů. Ještě v roce 1947 odvezly sovětské orgány násilně ze země neznámo kam přes dvacet tisíc lidí. Připočteme-li je k šedesáti tisícům válečných obětí Podkarpatské Rusi (asi čtyři tisíce padlo na frontách, ostatní zemřeli v koncentračních táborech) nové mrtvé po roce 1944, lze uvést, že celkem - kromě Židů a Rómů - zahynulo kolem osmdesáti tisíc lidí. S obětmi holocaustu je to téměř dvě stě tisíc lidí - československých občanů, kteří zmizeli ze světa, o kterých se neví a na které se zapomnělo... Sovětský teror se zcela "zabydlel" na Podkarpatské Rusi. Je známo, že se již před koncem války, tedy před 9. květnem 1945 zatýkalo podle předem připravených seznamů a zatčení se odváželi do SSSR buď na nucené práce nebo do vězení, gulagů a pracovních koncentračních táborů v celém Rusku.





Stalin kradl, Beneš dával!
(Luis, 13. 8. 2010 6:17)