Jeden z rozhodujících okamžiků II. světové války si připomínáme v těchto dnech. Je to už sedmdesát let od chvíle, kdy vrcholila letecká tzv. bitva o Británii. Ovšem Anglie musela čelit nepřímo ještě jednomu silnému nepříteli, kterým byl Sovětský svaz.

Nacistické Německo prohrálo vzdušný boj o Ostrovy a operaci Seelöwe, která počítala s vyloděním německé armády ve Velké Británii, musel Hitler se skřípením zubů odvolat. Zásluhu na porážce Göringovy Luftwaffe mají kromě britských i polští a českoslovenští piloti, což nás jistě těší. „Na poli lidských konfliktů nikdy nevděčilo tolik za tak mnoho tak málu,“ prohlásil naprosto přesně britský premiér Sir Winston Spencer Churchill.

Úspěch ostrovní mocnosti byl ještě o to výraznější, že tato země musela bojovat ještě s jedním nepřítelem, kterým byl de facto Sovětský svaz coby německý spojenec. Již 28. září 1939 po skončení polského tažení byla podepsána sovětsko - německá smlouva o hranicích a přátelství, v jehož Článku IV. stojí: „Vláda Německé říše a vláda SSSR považuji toto řešení za pevný základ pro pokračující rozvoj přátelských vztahů mezi svými národy.“ A bratříčkování mezi největšími zločinci v historii lidstva - nacisty a komunisty – se rozjelo naplno. Netvor Stalin velmi usnadnil gaunerovi Hitlerovi vedení války.

Sovětský svaz totiž podle díla Thierryho Woltona Rudohnědá nemoc 20. století od října 1939 až do vypuknutí války mezi oběma zeměmi dodal Německu 865 tisíc tun ropy (40% německé roční spotřeby), 140 tisíc tun manganu, 101 tisíc tun bavlny, 11 tisíc tun lnu, 15 tisíc tun azbestu, 14 tisíc tun mědi, 3 tisíce tun niklu (30% roční spotřeby), jeden milion tun dřeva, 26 tisíc tun chrómu, 184 tisíc tun fosfátů (70% roční spotřeby) a 1 462 tisíc tun obilí. Poslední vlak se zbožím odjel ze SSSR do Německa 22. června 1941 brzy ráno jen několik hodin před zahájením hitlerovského útoku.

Stalinův režim rovněž sloužil Německu jako dealer a pomáhal mu například v dovozu kaučuku a mědi z dálněvýchodních přístavů po Transsibiřské magistrále, aby se tento import vyhnul britské blokádě. Další velkou hanebnosti ze strany SSSR byl fakt, že sloužil jako týlová základna pro německou Kriegsmarine. Z tajné základny Rudé armády v Barentsově moři totiž vyplouvaly na moře s pomocí sovětských ledoborců německé ponorky, které napadaly britské obchodní trasy a potopily přitom deset britských lodí o celkovém výtlaku 64 tisíc tun. Velitel německého námořnictva admirál Raeder také osobně za tuto pomoc svým sovětským soudruhům ve zbrani opakovaně děkoval. Toto je tedy jeden z nejpádnějších důkazů toho, že SSSR neuzavřel s Německem pouhou dohodu o neútočení, ale aktivně se podílel na nacistické agresi.

Sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Michajlovič Molotov také několikrát označil za strůjce války Francii a Velkou Británii, zatímco hitlerovské Německo prý bylo jejich obětí. Na pokyn z Moskvy se proto také evropští komunisté nijak aktivně proti nacismu neangažovali. Bratříčkování sovětských komunistů a německých nacistů bylo také příčinou odporného jednání československé bolševické sebranky ve Velké Británii, která agitovala mezi Čechy proti vstupu do československé vojenské zahraniční jednotky, protože prý jde o imperialistickou válku, a dopustila se tak vlastizrady.

O to víc si zaslouží obdiv Velká Británie, která i za těchto mimořádně nepříznivých podmínek v boji s nacisty nepodlehla. Velkou zásluhu na tom má především neohrožený a statečný postoj Churchillův s jeho jasným vzkazem nacistům: „Nebudeme jednat s nikým s Hitlerem a jeho bandy, budeme je bít na moři, ve vzduchu a na souši. Nemohu vám nabídnout nic jiného než dřinu, krev, pot a slzy, slibuji však jedno – tuhle válku vyhrajeme.“ A Bohu díky, nakonec se tak stalo.

Autor: Jan Ziegler, převzato z jeho blogu