Vždycky, když přijde čas na nejkontroverznější téma v dějinách české státnosti, otevřu si Hovory s TGM, abych si připomněl, co všechno naši hrdinní kosmopolité zvládli během 1. světové války.

K tomu mi slovenský kamarád ze studií poskytl text Zdenka Sládka: “Ruský zlatý poklad v Československu?”, zveřejněný ve Slovanském přehledu č. 3, z roku 1965. A též mám k dispozici pořad TV Nova “Na vlastní oči”, v němž redaktor Motl prezentuje svá mravenčí sibiřská pátrání.

Do konce roku1918 vstoupilo do československých legií v Rusku kolem 61 000 vojáků, padlo 4 112 českých legionářů. Vlády spojeneckých států (Francie, Velké Británie, USA…) plánovaly československé legionáře ponechat na Rusi a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševismu. Plynulo to z toho, že Československé legie kontrolovaly velkou část Sibiře – konkrétně oblast okolo jižního Uralu a byly jedinou dobře organizovanou silou v Rusku, aby mohly zvládnout a udržet provoz na Transsibiřské magistrále.

Začátkem roku 1918 nařídila sovětská vláda evakuaci zhruba jedné třetiny ruského carského pokladu z moskevského a tambovského trezoru do Kazaně. Když tam dorazili v srpnu téhož roku československé jednotky, pokladu se zmocnily, když napřed bylo jejich úkolem ho pouze strážit. Náčelník finanční správy čs. vojsk v Rusku, později ředitel Legiobanky František Šíp a další již ale hledali cesty, jak se zlata zmocnit. Jako správný bankéř věděl, že každá měna musí být kryta zlatem. Proto mínil zcizit 2000 pudů (1 pud = 16,38 kg) zlata

Důstojníci Karel Kutlvašr a Josef Jiří Švec ignorovali zákaz velitele volžské fronty Stanislava Čečka, že mají bránit důležitou železniční křižovatku v Samaře, protože riziko, že výpadem do 150 km vzdálené Kazaně k zabrání ruského carského pokladu mohou být jednotky zničeny, bylo vysoké, přesto se pro poklad vydali.

Šíp mínil, Rudá armáda však měnila. V historickém dokumentu o tom stojí psáno:

„Když Čechoslováci, požádáni samarskou vládou Komitétu členů ústavodárného shromáždění, převzali po pádu Kazaně ochranu ruského zlatého pokladu, bylo třeba k jeho dopravě sta vagónů. Ráno 1. března 1920 se v Irkutsku objevili první vojáci rudé armády a ještě téhož dne byla utvořena smíšená rusko – československá komise, která měla předat státní poklad úředníkům sovětské vlády. Členové komise spočítali, že jeho obsah je uložen v 5143 bedničkách a v 1678 vojenských tlumocích” Z Čeljabinska do Omska bylo údajně převezeno ve dvou vlacích neuvěřitelných 13 400 tun zlata (publikace Josefa Kudely, vydaná roku 1922). Podle vzpomínek generála Syrového se poklad přepravoval dokonce třemi vlaky ve 120 vagonech.

Carský poklad, který padl v Kazani Čechoslovákům do rukou, obnášel: 61 500 pudů zlata v různé formě, k tomu stříbro, drahé kovy (platina, iridium, osmium), diamanty, drahokamy a celé bedny (několik železničních vagonů) platných rublových bankovek a taktéž štočků na jejich výrobu. Čechoslováci pak penězi platili za zboží a dokonce si peníze s nejvyšší pravděpodobností sami tiskli. Měli tiskárnu ve vlaku, instalovanou napevno ve vagónech.

Celkově tak jeho hodnota byla odhadována na jednu miliardu sto milionů rublů. Málo je známo, že s ruským imperiálním pokladem padl v Kazani do rukou Čechoslováků i státní poklad rumunský, který se už nikdy nenašel, zmizel beze stopy. Posléze vláda v Omsku přešla do rukou admirála Kolčaka, který ale vzápětí musel 8. listopadu 1919 Omsk vyklidit před bolševiky a ustoupit pod ochranou čs. legionářů na východ.

Již v červnu 1919 přišel příkaz od ministra financí ČSR Aloise Rašína, že celý carský poklad má být dopraven „za každou cenu“ do ČSR. Obdobně instruoval legie v Rusku z Paříže i Beneš. Oficiální záměry s carským zlatem byly podle Benešovy odpovědi na parlamentní interpelaci Lodgmanovu a jeho druhů ze 4. 6. 1925 k ministru zahraničních věcí ČSR tyto:

„Kolčakovo zlato má býti vzato pod ochranu spojeneckých vojsk a že má býti dopraveno do Vladivostoku, kde mělo býti tak dlouho, dokud spojenecké vlády v souhlase se zástupci ruské vlády nerozhodnou o jeho konečném určení“.

V televizním pořadu “Na vlastní oči” se uvádí, že v Kazani padlo do rukou Čechoslovákům carské zlato v hodnotě 800 milionů USD (o jiných drahých kovech se pořad nezmínil), aby v Irkutsku předali zlato do rukou bolševiků už jen za 210 milionů USD

Kolčak zlatem z pokladu ručil za půjčky peněz od vlády anglické, francouzské a japonské a částečně angloamerickým bankovním firmám Baring Brothers a Kidder Peapody & Comp. ve výši 30 milionů jenů a asi 49 milionů dolarů. Další část pokladu poslala Kolčakova vláda dne 15. května 1919 do Vladivostoku, aby jím zaplatila nákupy v cizině.

Čechoslováci se však prý 7. prosince 1919 zmocnili části zlatého pokladu naloženého v Kolčakových vlacích a ujeli s ním do čínského Charbinu. Pak také dává smysl skutečnost, že v Charbinu prodávali v roce 1920 Čechoslováci zlato v takovém množství, že způsobili obrovský propad jeho ceny – zlato bylo k mání za minimální ceny

Podle Lodgmanovy poslanecké interpelace ministra zahraničí Beneše se dovezlo do ČSR ruské carské zlato za 32,5 mil. USD, což Beneš popřel. Legionář, lékař a spisovatel František Langer napsal, že do ČSR se dostalo ruské zlato v hodnotě 500 milionů Kč.

Ruští historikové Gak, Dvoranov a Papin v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdí, že českoslovenští legionáři uloupili z ruského imperiálního pokladu 30 563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651 532 117 rublů 86 kopejek.

Velení čs. legií na Rusi vytvořilo zvláštní orgán týlového vojska: Technické oddělení, ve zkratce TECHOD. Šlo o obchodní a podnikatelský orgán, který vlastnil a řídil sibiřské doly, obchodoval se surovinami, nakupoval ve velkém drahé kovy, především platinu, surovou vlnu, kožešiny, kaučuk a podobně. Duší tohoto podnikání byl, kdo jiný, než šéf finančního odboru politického vedení legií František Šíp.

V archívu se zachoval jeho dopis z 5. 11. 1919, adresovaný čs. vojenskému velení: „Vzhledem ke zdejším celním poměrům jest nutno, aby náš známý kovový poklad byl co nejdřív poslán do Vladivostoku, dokud jest zde TECHOD, který obstará nalodění a dopravu domů“…

Uchoval se i další, velmi zajímavý dopis Františka Šípa (později se stal hlavním ředitelem Banky československých legií v Praze – Legiobanky). Dne 13. 4. 1920 svému strýci napsal: „… ulovil jsem v té době nějaké zlato, měli jsme chlupy na několik vagónů stříbra, ale nepodařilo se nám včas dostat lokomotivu. Zlato jsem přirozeně kupoval pro účet Legiobanky v drobných partiích a počínám Ti ho posílat. Zatím pošlu tři bedničky různými loděmi…“

Dne 18. 11. 1918 vzniká na Sibiři Banka čs. legií (uváděná i pod názvy: Banka čs. legionářů, Legiobanka, Legionbanka) s kapitálem ve výši 18 mil. francouzských franků a pohlcuje československou Vojenskou spořitelnu se 7,5 mil. rublů kapitálu. Legiobanka nakupovala platinu a jiné drahé kovy. Oficiální odhad zní, že za prodané drahé kovy dostala několik desítek milionů korun, nejméně 50 mil. Dále se z Vladivostoku do ČSR oficiálně vyvezlo 4769 tun bavlny, 286 tun vlny, 23 tun velbloudí srsti, 8884 tun čisté mědi, 334 tun kaučuku, 150 tun hovězí kůže, 540 tun lněného semena, 650 tun kebrača (druh tvrdého tropického dřeva), 10 tun pepře,

Čs. legionáři nakonec Kolčaka i jeho vojáky “prodali” bolševikům. Týž den, kdy podepsali s bolševiky smlouvu o příměří, byli Kolčak a mnozí další zajatci zastřeleni, protože se revolucionáři báli, že by je přece jen mohly osvobodit jednotky Kappelovy. Kolčak zemřel s výkřikem: „Spasibo vam, čecho-sobaki!“ Děkuji vám, čeští psi! Čecho-sobaki je identické s Čech-slovaki.

O tom, že část z ruského carského pokladu přibyla i do ČSR, svědčí implicitně i slova Karla Kramáře, pronesena jeho bezchybnou ruštinou v prosinci 1921 k studentům Karlovy univerzity, dětem ruských emigrantů:

„Drazí ruští přátelé, vy, část ruské inteligence, která se z vůle osudu ocitla za hranicemi, určitě si kladete otázku, proč jsme my, Češi, projevili účast s vaším osudem a rozhodli se, abyste u nás získali vzdělání. Vám, lidem inteligentním se to může zdát podivným a určitě vás budou trápit myšlenky, jak je možné, že žijete z našich prostředků, které vám my, česká vláda, dáváme jako jakousi almužnu… Mohu vás ujistit, že vám to nedáváme jako almužnu, ale splácíme vám, to znamená Rusku, jen nepatrnou část toho dluhu, který jsme dlužni vaší vlasti. Detaily a podrobnosti nemohu a ani nemám právo vám říci či vysvětlit. Věřte mi ale – když dostáváte naši materiální pomoc, dostáváte ji ze svého”

Na působení Česchoslováků v sovětském Rusku jsou dva pohledy. Před lety jsem osobně poznal dceru Drahomíru zakladatele Interhelpa Rudolfa Marečka, které do Československa přivezla kufr plný dokumentů o činnosti svého otce. Interhelpo bylo průmyslové dělnické družstvo idistů, založené v květnu 1923 v Žilině, na pomoc sovětském Kyrgystánu.celkem 1078 osob (407 členů družstva a 671 rodinných příslušníků) ve čtyřech transportech. Družstvo bylo registrováno jako „Interhelpo, všeobecné výrobní a spotřebitelské družstvo v Žilině“ se statutem schváleným státními orgány. Zajímavým faktem je, že známý Alexandr Dubček byl rovněž účastníkem Interhelpa, společně se svými rodiči.

Družstvo vybudovalo celou řadu provozů „na zelené louce“. V kyrgyzských stepích byla postavena a uvedena do provozu tato zařízení: elektrárna, textilní továrna, tavírna, továrna na nábytek… Už roku 1925 bylo Interhelpo oficiálně vyhlášeno jako nejlepší družstvo v SSSR V roce 1934 se podílelo na průmyslové výrobě Kyrgyzie celými 20 procenty.

A zatímco čs.legionáři bojovali proti bolševikům, členové Interhelpa jim pomáhali. Legionáři však získali zlato, skoro dvacet interhelpáků si vysloužilo jako buržousti kulku od tajných Stalinových služeb…

Zrob susedovi dobře, pokálí ti plot…

Autor: Břetislav Olšer, převzato ze serveru Názorně.cz

Web autora: http://olser.cz