Začátkem března letošního roku, přesně 3. března, jsme si připomněli již 91. výročí od podepsání tzv. brestlitevského míru, kdy Sovětské Rusko podepsalo separátní mírovou dohodu s Německem a Rakouskem, v podstatě však s „ústředními mocnostmi“  tzv. Čtyřspolku (vedle Německa a Rakousko-Uherska bylo členy také Turecko a Bulharsko). Do situace v období podepsání brestlitevského míru v březnu 1918 významně promluvily i Československé legie. V Rusku proběhla únorová revoluce 1917, Kerenského vláda pokračuje ve válce proti Německu a Rakousku. Na západní diplomatické frontě sílily snahy o vznik samostatného československého státu. Na ruském území byli v zajateckých táborech desítky tisíc československých vojáků z tehdejší rakouské armády. Z nich, a zejména pak z řad vojenských uprchlíků, vznikají v Rusku první československé vojenské oddíly. Nejprve v srpnu 1914 vznikla Česká družina, později v lednu 1916 byla rozšířena na Československý střelecký pluk, z něj se pak vytvořila československá střelecká brigáda. Ta se po boku ruské armády zapojila do bojů proti Němcům na východní frontě na území dnešní Ukrajiny a jejím prvním větším bojovým vystoupením byla 2. července 1917 dodnes slavná bitva u ukrajinského Zborova. Hrdinství a bojová statečnost čechoslováků u Zborova na ruskou vládu natolik zapůsobily, že byla zrušena veškerá dřívější omezení pro vytváření samostatných československých jednotek v Rusku. Zborovská bitva se stala rozhodujícím impulsem pro uznání československé zahraniční akce v očích dohodových spojenců. Díky Zborovu vytvořený sbor pak svým zásahem o rok později napomohl celkovému vítězství dohodových mocností ve válce, když obsazením magistrály přerušil do té doby nepřetržitý proud německých a rakousko-uherských zajatců z Ruska.

Po říjnové bolševické revoluci 1917 sovětská vláda potřebovala vojsko na domácí frontě v Rusku a začala tak o ukončení vzájemných bojů a o míru vyjednávat s Německem a Rakouskem. Nakonec 3. března 1918 byla sovětská vláda v zájmu klidu zbraní v podstatě donucená podepsat s "ústředními mocnostmi" tzv. Čtyřspolku separátní mírovou dohodu v někdejším Brest-Litevsku (Brest Litevský bylo oblastní město, přístav a železniční křižovatka v někdejším SSSR v Brestské oblasti Běloruské sovětské republiky, na soutoku řeky Muchavce s Bugem, roku 1919 bylo město zabráno Polskem, roku 1939 opět součástí SSSR s novým názvem Brest). Dohoda byla v podstatě pro sovětské Rusko od počátku spíše nevýhodná. Mírová dohoda  prakticky taky potvrzovala vítězství "ústředních mocností" ve východní Evropě a na východní frontě během první světové války. Rusko bylo natolik ekonomicky i vojensky už vyčerpané, že muselo uzavřít mír za každou cenu. Cenou za uzavření „míru“ taky bylo poskytnutí nezávislosti Finsku, pobaltským zemím (které byly od roku 1915 okupovány Německem) a předání rozsáhlých území Ukrajiny do správy Německa a Rakousko-Uherska. Lenin se za Sověty v separátní dohodě uzavřené v Brest Litevsku zavázal rozpustit a neobnovovat ruskou armádu, vzdal se 32% území, s ním 36% obyvatelstva a 40% dělníků. V srpnu 1918 se pak zavázal Německu zaplatit ještě 6 miliard zlatých marek jako válečné reparace. Za odměnu pak přijel do Moskvy německý velvyslanec s fondem 40 miliónů marek do nový sovětský stát.

Zhruba o půl roku pozdější listopadová revoluce 1918 v Německu svrhla vládu císaře Viléma II. a sovětská vláda zastoupená tehdy Leninem a Sverdlovem hned 13. listopadu 1918 brestskou smlouvu anulovala. Tato mírová dohoda, bohužel, však také vážně zkomplikovala život sborům čs. legií. Naši legionáři museli Rusko opustit. Východní fronta zanikla a pokud se chtěli legionáři zapojit do bojů proti Němcům, museli se dostat na západní frontu do Francie. Cesta západně směrem přes ještě válčící Evropu však byla neprůchodná a tak legiím zbývala pouze doprava východně přes Vladivostok. Ač před tím byla politická dohoda, že legie jako součást francouzské armády odjedou do Francie bojovat proti Německu a v občanské válce v Rusku budou neutrální a odevzdají téměř všechny zbraně, v Čeljabinsku po smrtelném incidentu na nádraží se legionáři dohodli, že do Vladivostoku pojedou "vlastním pořádkem" bez ohledu na rozhodnutí politické reprezentace, v létě 1918 se legie zmocnily transsibiřské magistrály a části Povolží, zabránily statisícům ze zajetí propuštěných Němců, aby posílili frontu ve Francii. Bojojovali s Němci i s bolševiky, ačkoli chtěli být zásadně neutrální a Rusko co nejrychleji opustit, do občanské války se neplést a odjet bojovat po boku spojenců do Francie. Boj u Bachmače v první polovině března 1918 byl pak rozhodujícím předpokladem proslulé sibiřské anabáze Československých legií, která skončila až ve Vladivostoku. Po Čeljabinském incidentu v květnu 1918 však propukla válka mezi našimi legiemi a bolševickou vládou Sovětů naplno. Naše legie postupně zabředávali do ruské občanské války, které se zúčastnit nechtěly. Rudých bylo mnohonásobně více, pomoc od spojenců nepřicházela, oddíly bílých pak byly nespolehlivé a bez morálky. Českoslovenští legionáři se snažili respektovat názor T. G. Masaryka, nevměšovat se do občanské války v Rusku. Přesto však nebylo možné se některým bojům vyhnout. Bez nich nebyla možná cesta do Vladivostoku a tím i do Evropy. Naši již neútočili, ale adekvátně se nejrůznějším atakům bránili. I proto následuje velký výčet úspěchů našich legionářů převážně z roku 1918, kdy jen seznam našimi legionáři dobytých měst připomíná učebnici zeměpisu – Bachmač, Velká Doč, Čeljabinsk, Petropavlovsk v Kazachstanu, Penza, Lipjagy, Samara, Simbirsk, Ufa, Irkutsk, Omsk, Barnaul, Kazaň, Nikolajevsk, Vladivostok, tisíce kilometrů Transsibiřské magistrály (celkově dlouhá 9 288 km).

Tehdy začal pro statečné čechoslováky víc než dvouletý boj o ruskou transsibiřskou magistrálu. Zpočátku se legiím vedlo úspěšně, po řadě bojích ovládly magistrálu a pokusily se dokonce také o znovuotevření západní fronty. Na území Ruska se tak staly uznávanou, organizovanou a skutečně vážnou  ozbrojenou silou armádně vycvičených vojáků cizího státu, kterou nejen válčící strany znesvářeného Ruska musely brát na vědomí.

V roce 1919 už ale začalo být nejen čechoslovákům jasné, že pomoc ruských protirevolučních sil a případných západních spojenců, na které spoléhaly, nepřijde. Proto už od 9. prosince 1919, a pak přes téměř celý rok 1920 (21. 11. 1920 opustila poslední loď s legionáři Vladivostok), na 70 tisíc československých legionářů začalo lodními transporty Rusko opouštět a dopravovat se po moři do Evropy a pak přes Francii domů, do nově vzniklého státu. Uvádí se, že ve 42 lodních transportech bylo celkově z Ruska odvezeno kolem 72 000 čs. legionářů, včetně válečných invalidů a zraněných, žen i dětí. Do bojů 1. světové války už legionáři sice nezasáhli, do Československa se poslední z nich vrátili až na přelomu roku 1920/1921, tedy více jak dva roky po světové válce. Ze zhruba 70 tisíc příslušníků legií v Rusku jich na 4 300 padlo. Do nové Československé republiky se naši legionáři vraceli jako skuteční hrdinové. Jejich sibiřská anabáze a hrdinské boje v letech 1914 – 1920 se staly základem branných sil budovaných v novém státě. Legionáři a jejich tradice se staly od počátku republiky jednou z významných opor české státnosti i základem vznikající nové československé armády. Po Mnichovu 1938 a po 15. březnu 1939 mnozí z nich pak opět se zbraní v rukou hájili československou samostatnost v tzv. druhém odboji na východní i západní frontě.

(mat., z.r.)