Bitva o Bachmač, významný železniční uzel na severu Ukrajiny, je v českých dějinách vzpomínána i střídavě zapomínána podle politických poměrů vládnoucích v době hodnocení. Jde totiž o skutečnost, dnešní vládnoucí garnituře nepříjemnou, že tu společně bojovali čs. legionáři s Rudou gardou proti německému agresivnímu útoku. Podívejme se na fakta.

Zločin kapitalismu

Jedním z mnoha zločinů kapitalismu byla a stále zůstává první světová válka (1914-1918). Byla vyvolána buržoazií ve směrodatných státech. Na válce se podílelo 39 kapitalistických států, na hrůzná jatka zabíjení bylo nahnáno 70 milionů mužů, z nichž bylo 10 milionů zabito a dalších 20 milionů zraněno. Tvrzení, že se nás válka nedotkla, není pravdivé. Rozhodně český národ nebyl ten, který by válku vyvolal, ale pečlivě pracující čs. ministerstvo sociální péče zjistilo, že bude muset platit určitou minimální finanční částku 142 tisícům válečných vdov, zabití otcové zanechali 252 6ll sirotků. Československo, aniž by válku vyvolalo, platilo důchod i invalidům, bylo jich 246 tisíc. Myslíte, že se jim někdo z kapitalistů omlouval, že viníky lustroval? Vyšetřoval, soudil? Když byl na frontě zabit neženatý voják, stát ho ani neevidoval, hlavně, že nemusel nic platit - to byla zajímavá solidarita kapitalistických vlád.

Válka se vedla o sféry vlivu, o postavení hegemona ve světovém dění, o suroviny, o trhy, o získání či udržení koloniálních zemí. Snad jen obrana Srbska proti rakouskému a německému imperialismu vyvolávala sympatie.

Protikapitalistické nálady a realita

Na smrt byli vojáci hnáni pod heslem boje za vlast, nacionalismu, volání po svobodě, nezávislosti apod. Po jistém čase se projevila realita světového boje, falešná hesla vyčpěla a v různé míře i v různé době se začaly projevovat protikapitalistické nálady, otázka světového hegemona se stejně definitivně nerozhodla, záhy, jen co vyrostlo dvacet nových odvedeneckých ročníků, začala druhá světová válka, kde také šlo o dominantní postavení skupiny velmocí, případně té jediné. V současné době vidíme, že do rozhodujícího postavení se dostaly Spojené státy americké.

Politicko-mocenská centra válčících států s větší či menší přesností sledovala vývoj také z hlediska statistické metody. Snadno a celkem přesně se zjistilo, že v roce 1914 po mobilizaci poslala Francie do boje 3,781 tisíce vojáků, Velká Británie 658 tisíc, Rusko 6,338 tisíce, Německo 3,840 tisíce a Rakousko-Uhersko 2,511 tisíce mužů. Počet zabitých stoupal a divize se musely doplňovat ze záloh a novými odvody. Během války bylo na bojiště posláno celkem 4,970 tisíce Britů, 22 milionů Rusů, 6,800 tisíc Francouzů, 13,500 tisíce Němců a Rakousko-Uhersko povolalo 9,110 tisíce mužů. Záhy se zjistilo, že každý stát může efektivně bojovat, když na bojiště pošle 10 % obyvatelstva, případně méně. Z tohoto hlediska USA poslaly jen 3,8% z počtu svého obyvatelstva, Velká Británie 10,8%, ale Rusko 19 %, Francie 17,2%,

Německo 19,7% a Rakousko-Uhersko 17,3%. Státy s aktivní účastí 17 % bojovaly na okraji fyzického a ekonomického vyčerpání. Smrt, hlad, bída, neúspěchy na frontě, otřesená morálka a protikapitalistické nálady se proměnily ve skutečnost, v realitu. Nejzaostalejší monarchistické vlády se neudržely u moci. Padlo císařské Německo, císařský režim v Rakousko-Uhersku a carský režim v Rusku. Je v tom jistá zákonitost. Nepadl republikánský režim ve Francii, i tu bylo nasazení na okraji možností (17 %). Nepadl, Francie byla dotována Spojenými státy americkými. Zadlužila se, tak jako značná část evropských států, ale Amerika na splátky čekala dlouho a někdy se ani nedočkala. To vedlo americké politiky k dlouhodobému nezájmu o znesvářenou Evropu a zcela opomenuli se včas zapojit do boje proti fašismu. Až do roku 1941 Američané využívali výhod neutrality. A opět zasáhli až koncem světové války. I ve Spojených státech musela část mužské populace nastoupit na frontu. Nedostatek pracovních sil nahradili přistěhovalci, zejména Mexičané, kterým se potom nechtělo vracet do vlasti. Dnes mezi Mexikem a USA stojí elektrické dráty, aby »svoboda pohybu« byla regulována.

Rusko bylo důležitým spojencem Dohody, ale pod vedením cara bojovalo neefektivně, neúspěšně. Francouzská, britská a americká rozvědka rozhodně neudělaly nic moc pro to, aby se carský režim udržel. Ruská buržoazie byla ceněna víc než carská dynastie. Anglie odmítla azyl carské rodině, když její režim padl.

Prozatímní vláda po abdikaci cara Mikuláše II., vládnoucí až do vzniku VŘSR, sdělila západním mocnostem, že bude pokračovat ve válce proti Německu a Rakousko-Uhersku. Dodnes se mnozí autoři domnívají, že kdyby monarchie před koncem své vlády, případně Prozatímní vláda, včas vystoupily z války, udržely by si své mocenské pozice. Ochota pokračovat ve válce v již vysílené zemi vyvolala demonstrace lidu a četné vzpoury vojsk. Národy Ruska se již »nechtějí angažovat ve válce«, sdělovala diplomatická hlášení cizích vyslanců jejich vládám.

Přitom je vhodné poznamenat, že již v roce 1918 přední mozky finanční oligarchie uvažovaly, že bude vhodné před masou nespokojeného lidu ustoupit a zříci se pro ně neefektivního monarchismu, státního uspořádání i myšlenek. Do světového dění nastupují v roce 1917 ekonomicky silné Spojené státy a jejich ideologie, demokracie, ale jen do okamžiku, než se pozná, že je to demokracie jen pro bohaté. Místo monarchie se stává populární republika. Škoda, že historie nemá stále možnosti studovat aktivity centrálních míst finanční oligarchie. Rusko bylo ceněným spojencem Dohody, krvácelo více než Velká Británie a USA. I když Prozatímní vláda vyjadřovala ochotu k dalšímu boji, vojenští přidělenci zavčas hlásili, že moment vyčerpání a lidového nesouhlasu stoupá a Rusko bude potřebovat pomoc, dokonce i vojenskou.

Záhy po zmíněném hlášení a zpravodajském ověření se formují polodobrovolné jednotky k nasazení na ruské frontě. Na ruské straně pro vysazení nadšeně agitují menševici a sociální revolucionáři, dokonce je v Murmansku vřele vítají. Po vzniku a upevnění sovětské moci se politický charakter vysazených jednotek rychle mění, jsou to intervenční protisovětské sbory. Ti, co je vítají a podporují, se octnou na pozici zrádců revoluce. Stejné politické síly odmítnout nést odpovědnost za Brest-litevský mír. Má totiž kruté následky pro sovětské Rusko, octnou se i mimo sovětské mocenské orgány, končí v opozici a tím se logicky vytvořil prostor pro vládu jedné odpovědné strany, ochotné nést tíživé důsledky dočasného míru, aby byl zachráněn revoluční systém.

Strategická lež

Více než tři roky pokračují v Evropě lidská jatka, pokračuje zločin kapitalismu. Historici, studující sovětskou revoluci, potvrzují minimální lidské ztráty, ví se, jakými náboji střílela Aurora, když dala signál k obsazení Zimního paláce, ve kterém elitně organizovaný ženský prapor se bál více myší ve sklepě paláce než politických změn. Nicméně kapitalistická propaganda zcela lživě rozšířila tvrzení, že VŘSR chce vyvolat celosvětové vraždění, ač sama tak činila již několik let. Sovětský režim na prolhané tvrzení reagoval rozumně a lidsky. Uzavřete mír, nechtějte cizí území, nevyžadujte finanční odškodnění, žádné kontribuce, hlavně zastavte vzájemné vraždění.

Stejně lživé bylo tvrzení, že revoluční síly rozšíří revoluční vlnu do celého světa. Takovou moc a sílu nový stát neměl. Dobře to věděly zpravodajské služby Velké Británie, Francie a USA. Jaká byla reálná síla sovětského státu? Nedostatečně organizovaná polská armáda sledovala imperialistické cíle polské buržoazie, realizovala heslo »Polsko od Baltu až k Černému moři«. Dokázala obsadit Kyjev a zatlačit východní hranice o 300 a místy až o 350 kilometrů na účet Ukrajiny a Běloruska. Již tehdy T. G. Masaryk Varšavu varoval: »Jednou bude Rusko zase silné, ať bílé či rudé, a bude chtít uchvácené území zpět.« To se stalo v roce 1939 a z polské nadvlády se dostaly více než 4,3 milionu Bělorusů, Ukrajinců a Rusů. Následoval další lživý výklad, buržoazní (kapitalistické) oddíly by nemohly z důvodů politických, taktických a strategických bojovat po boku vznikající Rudé armády na frontě proti císařskému Německu.

Význam bitvy

Ten lze pochopit jen se znalostmi předcházejících faktů v komplexní formě. Pro sovětské Rusko pokořující a nespravedlivý Brest-litevský mír z 3. 3. 1918 měl ukončit válku na východní frontě, ale agresivní Německo mír porušilo a německé divize se daly na pochod, směřovaly k významnému železničnímu uzlu v Bachmači. Na Ukrajině se nalézal čs. legionářský sbor, hrozilo mu obklíčení, zajetí a předání do rukou rakouské justice, což by znamenalo smrt pro legionáře pro zběhnutí z rakouské armády. 18. února čs. divize postupovala k Bachmači, aby si zajistila odjezd dál na území Ruska ve strategickém směru na Sibiř. 7. března 1918 dochází ke střetnutí ve směru na Gomel. Tvrdé boje trvají až do 13. března a německému odporu tu vedle Čechů čelí také první jednotky Rudé armády. Legionáři poskytují odbornou pomoc sovětským dělostřelcům. Boje u Bachmače si vyžádaly na české straně 86 mrtvých a 210 raněných. Kdo padl do německého zajetí, byl popraven. Dalších šest zabitých Čechů bylo příslušníky rudé internacionální jednotky, bojující v rámci vznikající sovětské armády. Na německé straně do boje zasáhla 224. německá divize a 91. pěší divize. Poměr sil činil 2:l ve prospěch německé císařské armády. Německý generál Groener hlásil »odhodlaný český boj a prudký odpor«. Vrchní velitel sovětských vojsk, i na Ukrajině, Antonov, vyslovil hodnocení, že »čs. legionáři bojovali čestně a chrabře, opouštějí Ukrajinu a dají nám část zbraní, je to bratrský dar«. Bachmač prokázala možnost propojení národně demokratické osvobozovací revoluce s revolucí sovětskou. Sovětský nově zrozený stát se nedočkal pomoci ze strany USA, Velké Británie, Francie, přišly jen intervenční protisovětské jednotky.

PhDr. Jiří FRAJDL