Za jedna devadesát let je historie československých legií v Rusku za první světové války velmi přesně zdokumentována. Od 9. prosince 1919 do 30. listopadu 1920 se podařilo z Vladivostoku do Československa evakuovat 67 041 lidí, z toho 56 451 legionářů, zbytek tvořily především manželky a děti. V ukrajinské, ruské a kazachstánské zemi, od Kyjeva do Vladivostoku, leží 4 112 mužů. (Transsibiřská železnice měří neuvěřitelných 9288 km.) Zdaleka ne všichni padlí mají hroby. Bachmačská bitva je významná tím, že zde bojovali Čechoslováci poprvé, na rozdíl od Zborova 1917, pod vlastním červenobílým praporem.

Jen obtížně lze hovořit o anabázi československých legií v Rusku bez emocí. Několikrát v historii se měnily názory na jejich působení. Pro historika je nejdůležitější orientace v množství soudobých dokumentů a tzv. legionářské literatury.

Kde leží ukrajinské okresní město Bachmač?

Když uvažujeme v ukrajinských a ruských měřítcích, tak 100 km není žádná míra. Město Bachmač leží asi 200 km severovýchodně od Kyjeva a je veledůležitou železniční křižovatkou: od východu na západ (Moskva - Kyjev) a od severu k jihu (Libava - Romny, resp. Sankt Petěrburg - Černé moře). Tři železniční nádraží - Kyjevské, Libavské a Nákladní, dala vzniknout v letech 1867 až 1873 budoucímu městu Bachmač.

Železniční křižovatka Bachmač si užila za obou světových válek. V první při ústupových bojích, když Ukrajinu okupovali Němci, a ve Velké vlastenecké při německém bombardování železnice. Z 10 340 obyvatel města bylo 2 500 na frontě a tisíc padlo. Důležitou železniční tepnu a překladiště obsluhovaly ženy. O Bachmači by mohli zasvěceně vypravovat občané z Trutnova. Mnoho dětí z Trutnovska se také vystřídalo v tamních pionýrských táborech, a naopak. Dvacet tři let obě města měla přátelskou družbu. Před VŘSR v obci Ševčenko, nedaleko Bachmače, žil ruský malíř N. N. Ge. V jeho ateliéru tvořili i malíři I. J. Repin a M. A. Vrubel. Hosty bývali i L. N. Tolstoj a zakladatel moskevské galerie P. M. Treťjakov.

Ústupové boje Rudé armády a československých legií v březnu 1918

Počátkem roku 1918 měly československé legie jen asi 20 000 příslušníků (dvě divize). Další rakouští zajatci se připojovali teprve v průběhu roku 1918 v oblastech západní Sibiře.

V únoru 1918 vyhlásila Ukrajina nezávislost a požádala německou a rakouskou armádu o pomoc. Šlo však jen o záminku. Válkou vyhladovělé Německo a Rakousko-Uhersko potřebovaly z Ukrajiny obilí a potraviny v duchu staré germánské teze Drang nach Osten. Oddíly postupovaly přes Kyjev (od západu) a Gomel (od severozápadu z Běloruska). Mladá Rudá armáda těžko přesile odolávala. Ustupovali i naši legionáři. Zajetí, zvlášť pro ně, znamenalo smrt. Česká národní rada a velitelé legií (por. Čeček, pplk. Vojcechovský, kpt. Gajda, bývalí carští důstojníci, atd.) vytvořili tzv. ešalony. Transport na východ po železnici byl jedinou cestou, jak se přemístit na východ. Sovětská vláda plán respektovala, protože legie se staly součástí francouzské (Dohodové) armády. Velení legií vytipovalo železniční uzel Bachmač jako nejvhodnější místo pro nakládací a evakuační místo. Pokud by se Bachmače zmocnil nepřítel, pravděpodobně by legionáři z Ukrajiny v pořádku neodjeli. Několik málo ešalonů odjíždělo i z jiných nádraží. Německá a rakouská vojska měla velkou převahu. Ústupové boje na východ začaly prakticky od 1. března 1918 o mosty přes Dněpr. Proti nepřátelské přesile zůstali jen legionáři a zárodky Rudé armády pod velením černigovských rodáků a hrdinů občanské války V. A. Antonova-Ovsejenka a V. M. Primakova.

(Z Antonova-Ovsejenka se stal v dalších letech vynikající diplomat a přítel Československa, z Primakova maršál Rudé armády. Oba k velké škodě SSSR skončili smrtí ve stalinských procesech. S největší pravděpodobností synem maršála Primakova je nedávný ruský premiér, ministr zahraničí a arabista Jevgenij Primakov, nar. 1929. Tato informace nebyla však dosud oficiálně potvrzena.) Účastníkem bojů o Bachmač byl také náš prezident, tehdy četař, Ludvík Svoboda. Vzpomínal na úporné pochody po kolena v blátě, aby jeho 3. pluk stihl bachmačskou evakuaci.

Boje o Bachmač

Legionářská literatura a vzpomínky účastníků popisují bitvu hodinu po hodině. Dne 5. března obsadila jednotka 6. pluku škpt. Krejčího (pozdějšího armádního generála) nádraží. Zajistila okolí předními strážemi a průzkumem. Na různé strany po železnici vyslal 7. pluk průzkumné oddíly (na Gomel, Kyjev, Menu, atd.). Němci z 224. pěší divize intenzivně z různých směrů útočili, na čas dokonce nádraží obsadili, ale 10. března je legionáři vytlačili. Došlo k celé řadě útoků, protiútoků a přestřelek. Největší německý atak je zaznamenán 12. března 1918. K velkým bojům došlo na gomelském směru u vesnice a železniční stanice Doč. Celkem legionáři 4., 6. a 7. pluku ztratili 45 mužů v přímém boji, 41 nezvěstných a 210 zraněných. Boje však nepřítele zbrzdily natolik, že mohly z Bachmače odjet všechny legionářské ešalony na východ. Organizací přesunů se ještě nedávno chlubilo železniční vojsko ČSLA.

Ústupových bojů na Ukrajině se zúčastnily, jak již bylo uvedeno, i jednotky Rudé armády, a také českoslovenští rudoarmějci, kteří byli začleněni do oddílu gruzínského Čapajeva I V. Kikvidzeho. I ti utrpěli v bojích o Ukrajinu velké ztráty - 250 jich padlo a 400 bylo raněno. Po dobu bachmačských bojů se podařilo, i když s obtížemi, vojenské akce proti Němcům zkoordinovat a bojovat společně. Tehdejší sovětské kruhy internacionální vojenskou součinnost československých legií a oddílů ocenily. Velitel obrany Ukrajiny Vladimír Alexandrovič Antonov-Ovsejenko na Čechy a Slováky vzpomínal: Na bachmačském úseku fronty byly regulérní silou na naší straně jen dva české pluky. Bojovaly velkolepě... revoluční vojska nezapomenou na tuto bratrskou pomoc, kterou poskytly národu Ukrajiny v boji s bandami dravého imperialismu. Výzbroj, kterou nám Čechoslováci předají, chápeme jako bratrský dar. Ani prvorepublikové hodnocení událostí z úst legionářů - účastníků bojů, se příliš neliší. Od té doby se ve městech nové republiky jmenují dodnes ulice Bachmačská - vyjma let protektorátu.

Ešalony se plynule po železnici posunovaly na východ. K zhoršení vztahů mezi sovětskou vládou a legiemi došlo až po celkem nepatrném a nešťastném incidentu 14. května 1918 v Čeljabinsku. Později legionáře zneužili proti sovětské moci. Obě strany se staly nepřáteli a legionáři se museli mnohde pracně probíjet.

Na bojišti po 60 letech

S pomocí svého přítele z ukrajinského města Černigova Vasila Strutinského jsem v roce 1988 bojiště u Velké Doči navštívil. (Všechno je podrobně popsáno v knize Podané ruce, Hradec Králové, 1989). Znovu jsem si připomněl ukrajinská a ruská specifika velkých vzdáleností, které musela jednotka četaře Ludvíka Svobody absolvovat pěšky. My jsme se vezli v automobilu Volha. Ve vesnici jsme navštívili místní Sovět. Byli rádi, že si na ně někdo z Československa vzpomněl. Na událost si v obci živě vzpomínali. Předseda Sovětu nás zavedl k Marii Gorbačenko (nar. 1896), která událost dobře pamatovala. Letitá, ale velmi čiperná paní, která v roce 1918 měla již dvě děti a manžela někde na frontách občanské války, měla tehdy strach. Do domku, kde žila, přišli Čechoslováci z hlídky, která hlídala železnici. Mladou paní s dětmi Češi varovali, že se bude v Doči bojovat, ať se schová. Tehdy mi vypravovala, že si vlezla s dětmi pod pec.

O Doč se bojovalo 10. března 1918. Celý den se bránila jednotka kpt. Kadlece německé přesile. Němci později použili i obrněný vlak. O nemalých ztrátách jsme již hovořili.

Marie Gorbačenko mě také vzala na konec zahrady, na palouk obklopený břízami. Ukázala mi místo, kde jsou prý někteří vojáci pohřbeni. Když vojska odtáhla, tak její otec oběti pohřbíval. Do společné šachty. Většina byla nahá nebo ve spodním prádle. Vždy čtyři, přes ně další čtyři, celkem prý šestnáct. Je téměř jisté, že Němci se o padlé legionáři nestarali a legionáři z bojiště ustoupili. Hrob na zahradě u paní Marie označen však nebyl. Dnes určitě zmizel v zapomnění. Na okraji Doče je však jiný společný hrob - tzv. bratrská mohyla s textem vytesaným v mramoru a pomníkem vojáka: Zde je pochováno 33 československých vojáků-internacionalistů, kteří položili své životy v bojích za sovětskou vládu v roce 1918. Těžko tehdy šlo rozlišit, kdo pod jakým praporem bojoval, zda pod rudým či bílorudým. Podobně jako jiné hroby padlých, byl hrob v naprostém pořádku a opečováván .

Československé legie v Rusku

Hrdinství jednotlivých legionářů (v 10. pluku Jana Sladkého Koziny bojoval i můj děda Antonín Š.) nesmí zmizet pod nánosem ideologie. K prvním pokusům zneužít legie proti sovětskému Rusku došlo již po VŘSR v Kyjevě. Místní buržoazie požádala Českou národní radu o pomoc při potlačení nepokojů. Proti kyjevským dělníkům-bolševikům poslala Česká národní rada 2. pluk legií s dělostřelectvem. Pokud by transporty do Vladivostoku probíhaly bez komplikací, šlo by o přesun do Vladivostoku a poté do Francie v řádu týdnů a měsíců. Ruské velení legií a později i představitelé ČSR se nechali zavléct do nepřehledných dvouletých bojů. Jak na magistrále, tak v Položí a na Dálném východě. Ne všechny incidenty a boje souvisely jen s neochotou bolševiků propouštět na východ silně ozbrojené jednotky legionářů. V mnoha případech se legionáři stávali nástrojem politiky. Místním vládám, i když třeba pasivně, pomáhali mstít se bolševikům. Od roku 1918 máme v rodině popraveného komisaře sovětské vlády Václava Leščinského. Petropavlovsk v Kazachstánu, město na Transsibiřské magistrále, v květnu 1918 ovládl 6. pluk legií. Svojí přítomností umožnili legionáři místním kontrarevolucionářům si vyřídit účty s účastníky revolučního převratu v listopadu 1917. Popravili všechny představitele místní levicové vlády i esera, agronoma V. Leščinského, kterého poslali z Moskvy organizovat na severu Kazachstánu zemědělství.

Opět jednostranně se dnes nepíše, že mnoho legionářů nebylo s velením spokojeno a odmítalo za cizí zájmy bojovat. Na velmi chladné přijetí na Sibiři nerad vzpomínal ministr obrany ČSR M. R. Štefánik. Řada legionářů měla války za pět let dost. Jiní odcházeli k rudým. Přes všechny výhrady však musíme ocenit statečnost a odhodlání Čechů a Slováků v ruských, francouzských, italských a srbských legiích za první světové války. Zdaleka ne všichni zajatci české a slovenské národnosti projevili míru odhodlání a vstoupili do legií. Především zásluhou legionářů-vlastenců získala česká a slovenská emigrace v zahraničí vysoký kredit. Mohla usilovat o samostatný stát, Československou republiku, s potřebnou váhou. Hrdinové od Zborova a Bachmače si vzpomínku zaslouží. Poslední ruský legionář zemřel v roce 2005.

Autor: Doc. RSDr. Jaroslav Štrait, CSc. (in Naše Pravda, HaNo)