V tzv. kobyliské zatáčce v Praze 8, v místě atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, od něhož uplynulo nyní šedesát sedm let, v místě pokaženém dopravními a stavebními úpravami a ještě navíc znásobeném odpudivou špínou a dobovými sprejerskými výtvory, byl v den a hodinu výročí - 27. května 2009 v 10.35 hod. vztyčen památník. Je vysoký jedenáct metrů a nahoře stojí tři bronzové figury v životní velikosti, každá vysoká 1,7 m. Zdají se zdola jako malinké a mají ukázat v podstatě, jaký sebevražedný čin to byl, s nímž ve skrytu duše nikdo z vybraných aktérů - parašutistů nepočítal, jako člověk nepočítá se smrtí.

Záslužné dílo a řeči

Autory monumentu jsou sochaři David Moješčik a Michal Šmeral, a architekti Jiří Gulbis a Mirka Tůmová, odlitky provedly v bronzárně Valler-Matějíček v Brně a ocelovou konstrukci a opláštění Stavební stroje z Ústí nad Labem. Nejvíce potěšitelné je, že ve společné práci zvítězilo nadšení.

Poněkud mne však zaskočily některé oslavné vrcholné řeči při odhalení pomníku. Téměř pomíjely nápad a obtížnou cestu k realizaci díla. Vlastenecké projevy hodnostářů, kteří dlouhá léta nehnuli ani prstem a teď lízali smetanu na veřejné seanci, byly průhledné. Režie odhalení svou formou chvílemi připomínala prvorepublikové vlastenecké sokolské a skautské živé obrazy, což nakonec nebylo ke škodě přítomných. Trochu za vlasy však tahaly obrazy, které zpodobňovaly chrabré vojáky oddílů USA generála Pattona a jejich techniku a vlajkoslávu, příslušníky československé motorizované brigády ve Velké Británii (což nebylo od věci), skotskou dudáckou kapelu s bubínky, české povstalecké četníky a vládní policisty.

Přítomní veteráni války, většinou uniformovaní členové Československé obce legionářské, to ovšem vnímali trochu jinak, pravdivěji. Na slavnostním odhalení zazněla česká hymna, nikdo z přítomných oficiálních a neoficiálních hostů a přítomných, až na ojedinělé výjimky, ani nehlesl. Pochybuji, že by znali aspoň slova. A proč nezazněla slovenská hymna? Vždyť jeden z velkých hrdinů akce Jozef Gabčík byl přece Slovák jako poleno.

Pravda je surová a nelichotivá

Zprava i zleva byl tento hrdinský čin po desetiletí vynášen ke hvězdám, jako byl také zleva i zprava zatracován do pekel. Nebýt buldočí, cílevědomé povahy a práce badatele Jaroslava Čvančary a jemu podobných, zejména mladé místostarostky městské části Prahy 8 Vladimíry Ludkové, nikdy by tady nic nestálo. Okolí Heydrichovy kobyliské zatáčky se po dlouhá desetiletí topilo v křiklavé špíně, nešťastně řešené betonové přechody a podchody s nepochopitelnou ohyzdnou skulpturou vyzývaly pěšáky ke změně trasy. Ani orientační tabule s označením ulic Gabčíkova a Kubišova nezůstaly v posledním dvacetiletí uchráněny. Kolem postavení důstojného památníku se i po šmirglové revoluci chodilo znovu bezradně a po špičkách.

Trapné předvolební řečnění

Když jsem přišel na slavnost odhalení památníku, nepochyboval jsem ani na vteřinu o tom, že všichni slovutní řečníci se budou snažit o to, aby z odhalení monumentálního památníku vytřískali co nejvíce pro sebe, zvláště před volbami. Vyzvedávali čin především jako odvahu boje proti jakékoliv totalitě, hnědé stejně jako rudé. Pozvali si mezi sebe i ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka, aby podpořili jeho sebevědomé úsilí vyčerpat co nejvíce ze statisícových částek, které režim vynakládá na jeho činnost a zvláště na jeho zviditelnění. Pozvali si sem a na všechny doprovodné akce ty, kdož se velmi často neumějí podívat historické pravdě odboje do očí na obrazovkách ČT a ve veřejnoprávním rozhlasu. Na první pohled bylo jasné, že si u památníku dali dostaveníčko i představitelé minulé vlády, kteří se po svém pádu odebrali do sekretariátů svých stran nebo do poslaneckých a senátorských lavic. Málem si padali do náruče se svými úřednickými náměstky, nyní mnohdy ministry nové úřednické vlády.

Musím přiznat, že mi přitom všem nebylo příliš dobře a mrzelo mne, že tu ani jediné slůvko nepadlo o tom, kdo dal, přes tehdy velmi vážné existující problémy, tomuto hrdinství filmovou podobu, o režisérovi a scenáristovi filmu Atentát Jiřím Sequensovi, a o těch, kdož ztvárnili hlavní role ve filmu, který byl téměř autentický v rolích českých herců, ještě žijících. Nikoho nenapadlo je pozvat - Radoslava Brzobohatého, Ladislava Mrkvičku. I na paní Zdenu Sequensovou a její děti, které si dílo v rodině doslova protrpěly, bylo zapomenuto.

Ať jsou a jistě i budou názory na památník parašutistů jakékoliv, připomíná strastiplnou těžkou a tragickou dobu fašistické poroby. Památníky a pomníky se mají stavět, už třeba jenom kvůli pravdě, nikdy ne kvůli klamu a lžím. Ti, kteří dobu atentátu a heydrichiády ještě pamatují sami nebo přes osudy svých blízkých, do kobyliské zatáčky přišli na slavnostní akt odhalení bez donucení, rozpoznali pravdu od dobového šálení.

Autor: Zdeněk HRABICA

Zdroj: Haló noviny