Každý den se západem slunce mizí v ulicích také stíny budov, stromů a lidí. Jen stíny postav příslušníků Pohraniční stráže bývalého Československa jsou věčné. Nenávist vůči vojákům této bývalé ozbrojené složky je sycena články v novinách, je probuzena jednostranným viděním a výkladem sdělovaných osudů lidí, kteří na hranici zahynuli.

Cožpak služba na hranicích byla ordinována mladým lidem za odměnu? Především, ztráta každého lidského života je bolestná. Ať to byl voják, vázaný přísahou a povinností plnit rozkazy, nebo civilista, který opouštěl z nejrůznějších pohnutek svoji vlast útěkem přes „čáru". Dnes obecně všichni běženci rádi přijali nálepku politicky nežádoucích či pronásledovaných osob, které škrtl komunistický režim. Že nad některými visela hrozba soudu a vězení za spáchané trestné činy se nehodí říkat hlasitě. Současná jména takových uprchlých osob známe všichni – Krejčíř, Pitr, Kožený. Ale co kdyby tihle lidé utíkali v padesátých letech a byli na hranici postřeleni či zabiti?! Patřili by mezi oběti „železné opony"? Samozřejmě. A patří mezi takové oběti i 17 pohraničníků, kteří byli na hranici zastřeleni v přímém souboji s narušitelem?

A patří tam 240 vojáků, kteří spáchali sebevraždu pod tíhou služby a svědomí, v zajetí strachu či jen v okamžiku pomatení smyslů? Podle toho, jak reagoval na dvě publikované fotografie pohraničníků v kalendáři Dědictví objektivů jistý historický ústav, mezi oběti „železné opony" nepatří. Některé činy příslušníků pohraniční stráže se ocitnou už jen před „božím soudem". A nebeská žaloba se bude ptát, jestli v silném šumění deště či v bouřce dával voják varování a dostatečně hlasitě křičel na podezřelý pohyb stůj nebo střelím"! A jestli v husté mlze či hluboké tmě střílel na postavu do nohou, v souladu s příslušnými rozkazy. Žalobce se tak bude ptát s plnou razancí, protože on nikdy nedržel v ruce povolávací rozkaz, on neprožil strach z hluku praskajících větví za zády vojáka, hluku, způsobeném člověkem? Zvěří? Pádem větve? Víc jak 200 tisíc povinných vojáků sloužilo za socialismu na státní hranici. S nadšením k povinnému odvodu do armády nepřicházeli, ale když už složili přísahu, nezbylo než plnit její slova!

Nebo snad řidič po složení zkoušek a získání průkazu nemusí řídit zodpovědně? Bude-li nezodpovědný, zabije na silnici jiného člověka. Označí ho novináři slovem vrah? To se většinou nestane. Bude-li nezodpovědný pohraničník a místo do nohy zasáhne prchající osobu do hrudi, bude označen za vraha? To se většinou stane.

Četl jsem nedávno zajímavou a poučnou povídku. Byla o staré ženě, která nevycházela se svým malým důchodem a tak žádala o sociální výpomoc. Na úřadu ji sdělili, že podle propočtů má ještě 23 korun nad limit, čili pomoc nedostane. „A to vás nemohou podpořit děti?" ptala se jinak ochotná úřednice. „Měla jsem jen syna a ten před lety zemřel," pravila stařena. „Zahynul při službě na hranicích." Úřednice odvětila. „To je mi líto. Ale ti vojáci na hranicích přece stříleli do bezbranných lidí." A pomalu, nenápadně vracela stokorunu, kterou chtěla ze soucitu věnovat staré ženě ze svého, do kabelky pod pultem.

Vést seriózní diskusi o Pohraniční stráži ČSSR je možné a potřebné. Ale není to žádná diskuse, pokud se vojenský historik placený ze státních prostředků bude vyjadřovat jen v jednom směru, okatě neobjektivně. 

Pokud se budou „příběhy z hranic" přesolovat s úmyslem cíleně vzbudit v mladé generaci pohrdání a odpor k vojákům se znakem psí hlavy na klopě. Tu psí hlavu jim některá média skutečně nasadila. Bilance mrtvých na obou stranách je varovná a smutná. Ale novodobá zášť k příslušníkům PS budovaná na neúplných výkladech historie, pokroucených pilířích skutečnosti je snad ještě horší.

Autor: Petr Sedláček, Praha.

Zdroj: http://www.zasvobodu.cz/clanek.php?c=660,

          nebo server – pohraničnik.bloguje.cz