Den 11. červenec byl Dnem Pohraniční stráže. Dnes už vzpomínají jen bývalí pohraničníci. Vzpomínám i já. Pocházím ze Žižkova. V nadšené budovatelské poválečné euforii, jako svazák ČSM, jsem se ocitl na stavbě mládeže přehrady Nosice na Váhu. Stavební mumraj ani prostředí mi nevyhovovalo. Lákala mne příroda.

Generál Mucha, náčelník stavby, mi tehdy nabídl Šumavu. Neváhal jsem a nikdy nelitoval. Poznal jsem několik pohraničních rot, každodenní setkání s drsnou přírodou, neopakovatelné přírodní scenérie, šumavské pláně i obtížný život v kraji. Lyže, kůň, dlouhosrstý vlčák Kazan a samozřejmě zbraň byli součástí mého každodenního dne. Překonávání zasněžených plání, pobyt v hlubokých lesích, celodenní pozorování přírody, stopování, i když jen agentů imperialismu, zkrátka něco skoro jako život na Klondajku.

Tehdy mi předseda MNV nabídl chalupu, opuštěnou samotu po Němcích. Na kraji pláně hned u lesa, do nejbližší osady pět km, ale nádhera přírody na každém metru. Kraji Šumavy i této chalupě jsem zůstal věrný již 57 let. Už netrpělivě nečekám, kdy se zastaví hoši v zeleném na čaj nebo pár slov, koně už taky nemám. Jen dlouhosrstý vlčák Kazan, několikátý v řadě, mi leží u nohou a před chalupou. Jako starý Chod, psohlavec s dalekohledem v ruce, pozoruji, vzpomínám a nezapomenu na ty nádherné, ale někdy i nebezpečné chvíle, které stály život nejen mého psa, ale také životy některých mých soudruhů. Při ochraně hranic Československé republiky položilo život 184 příslušníků Pohraniční stráže. Nikdy nezapomenu. Čest jejich památce.

Napsal: Josef Rojo