V okolí Starého Města pod Sněžníkem může návštěvník narazit na objekty československého pohraničního opevnění, pocházející z let 1937 – 1938. Jejich výstavba byla součástí příprav Československa proti agresi fašistického Německa. Tato koncepce zabezpečení našeho území vycházela z dobových především francouzských názorů, že nejlepším zajištěním státních hranic je výstavba mohutného stálého opevnění, které zastaví útočníka, umožní provést mobilizaci a přejít do rozhodného protiútoku. Výstavbou pohraničního opevnění se politické vedení státu snažilo také změnit nepříznivý poměr vojenských sil mezi Německem a Československem.
Německý plán předpokládal současný útok německých vojsk na Moravu z Horního Slezska a Dolního Rakouska, kterým měly být síly Československé armády rozděleny a pak snadno poraženy. Protože jižní Morava byla chráněna neutralitou Rakouska - jak se později ukázalo, snadno narušitelnou - byl za nejohroženější úsek našeho pohraničí považován severní prostor mezi řekami Labe a Odra. Proto bylo také rozhodnuto položit těžiště opevňovacích prací do tohoto prostoru, který měl podle představ hlavního štábu pro obranu Československa klíčový význam. Zbývající části pohraničí, případně málo průchodné nebo těžké horské úseky, měly být chráněny pouze několika liniemi lehkého opevnění vyztuženého na nebezpečných úsecích těžkými objekty, případně tvrzemi.
Charakteristickým typem lehkého opevnění pro celé pohraničí, a tím i pro Staroměstsko, se stal typ vz. 37 (tzv. řopík). Byl navržen československými techniky a měl na svou dobu velmi dobrou úroveň. Jeho konstrukce byla jednoduchá a nepočítala s týlovými prostory, potřebnými pro delší boj. Opevnění vz. 37 byla budována v souvislých liniích, většinou ve dvou případně ve třech sledech. Ty vytvořily hráze, přes které by nepřítel neměl projít do vnitrozemí. Při tomto se výhodně využívalo i faktu, že naše hranice jsou převážně hornaté a linie opevnění důsledně využívaly terénních nerovností. Bunkry mají několik stavebních variant a většinou jsou uzpůsobeny k vedení bočních paleb. Čelní stěna byla schopná odolat palbě 10,5 cm děla. Posádku řopíku tvořilo 6 mužů a velitel, vyzbrojených lehkými popřípadě těžkými kulomety. Největším nedostatkem lehkých objektů byla naprostá absence protitankových zbraní. Objektů řopíků vz. 37 bylo na Staroměstsku od Hynčic pod Sušinou po Kutný vrch postaveno celkem 57.
Na nejohroženějších směrech, tedy i u Starého Města, byla zahájena výstavba těžkého opevnění. Jestliže linie lehkého opevnění měla za úkol zadržet nepřítele do doby, než dojde k protiútoku polní armády, potom úkolem těžkého opevnění byla samostatná obrana bez přispění polní armády. Těžké opevnění mělo být trvale obsazeno stálou posádkou a v případě boje muselo samostatně vzdorovat delší dobu. Proto bylo vybaveno rozsáhlými týlovými prostory se složitým technickým vybavením, které mělo usnadnit dlouhodobý odpor. Předpokládalo se, že nepřítel nebude schopen tuto linii prorazit.
Základem linie těžkého opevnění byla souvislá řada samostatných pěchotních srubů, mohutných železobetonových objektů s rozsáhlými podzemními prostorami. Měly dvě varianty: pěchotní srub (jednostranný, oboustranný a samostatný) a dělostřelecký srub. Oba druhy srubů vytvářely buď tvrze - pevnosti spojené soustavou podzemních chodeb a prostorů, nebo byly vybudovány izolovaně u důležitých komunikací, přechodů vodních toků apod. bez vzájemného spojení.
Nejtypičtější a nejrozšířenější stavbou těžkého opevnění byl pěchotní srub, který měl silné stěny i stropy schopné odolat palbě prakticky všech dobových zbraní. Nad povrchem srubu vyčnívaly 3 - 4 pancéřové zvony sloužící k pozorování, nebo 2 - 4 pancéřové kopule, které sloužily k pozorování protivníka a k řízení paleb; většina zvonů a kopulí měla také vlastní zbraně. Hlavní částí srubu bylo horní patro - střelecká místnost s pěchotními a protitankovými zbraněmi; podzemní patro ukrývalo prostory pro zásoby munice, ubikace, sklady proviantu a technická zařízení. Každý srub měl také svou vlastní studnu. Posádku nejmenšího pěchotního srubu tvořilo 10 - 20 mužů, středního kolem 30 mužů a objektů se speciální výzbrojí (minomet, otočná kulometná věž) kolem 40 mužů.
Na Staroměstsku se z plánovaných šestnácti srubů na linii Hynčice pod Sušinou – Kutný vrch podařilo stavebně dokončit jen 6 (StM-30 „Potok“, StM-31a „Borek“, StM-31b „Ozdravovna“, StM-32 „Krajní“, StM-33 „Lesík“ a StM-34 „Svah“), jejich osazení pancéřovými zvony a kopulemi, vybavení zbraněmi a technickým zařízením už nebylo provedeno.
Nejmohutnější jsou StM-31a „Borek“ a StM-31b „Ozdravovna“, tzv. římani stupně odolnosti III. Stěny horního patra mají tloušťku 125 cm, čelní stěna 275 cm, strop je 250 cm silný. Nejmenší je StM-33 „Lesík“, tzv. arab stupně odolnosti 2. Stěny horního patra mají tloušťku 80 cm, čelní stěna 175 cm, strop je silný 150 cm.
Hlavní výzbrojí těžkého opevnění na Staroměstsku kromě srubu StM-33 „Lesík“ měl být protitankový kanón vz. 36 ráže 47 mm spřažený s těžkým kulometem vz. 37 ráže 7,92 mm. Dostřel kanónu byl 5880m, na vzdálenost l km dokázal prostřelit 50 mm pancíř. Dostřel kulometu byl 3200 m při rychlosti palby 500 ran/min. Srub StM-34 „Svah“ měl být navíc vybaven minometem vz. 38. Minomet byl vyvinut pro použití v horských oblastech, v členitém terénu. Jeho ráže 
byla 90 mm, hmotnost granátu 6,92 kg, dostřel od 300 do 4400 m. K vyzbrojení řopíků a jako vedlejší zbraň srubů byl určen lehký kulomet vz. 26. Tato zbraň se pro svoji kvalitu stala symbolem vyspělosti čs. zbrojního průmyslu v meziválečném období. Kulomet měl ráži 7,92 mm, dostřel 3200 m při rychlosti palby 200 ran/min. Našim technikům a dělníkům se podařilo připravit zbraně, které představovaly ve své době světovou špičku. Československé opevnění budované v letech 1935 až 1938 patřilo v meziválečném období mezi nejdokonalejší pevnostní systémy v Evropě. Koncepčně vycházelo z francouzských moderních fortifikací (Maginotova linie), ale v řadě technických řešení svůj vzor předčilo.
Převzato: server TIS St. Město
