Když se v roce 1918 rozpadla Rakousko-Uherská říše, vznikla na jejich troskách řada národních, nástupnických států, mezi nimi i Československo. Od samého počátku muselo udržovat početnou armádu, poněvadž vztahy se sousedními státy nebyly idylické. Vždyť na části československého území si brousilo zuby Polsko a Maďarsko, se kterými musela tehdy vznikající armáda vést boje. Početná německá menšina v Sudetech se chtěla připojit k Německu, což také nepřispívalo ke klidu. Jedinou sousední spřátelenou zemí tak zůstalo Rumunsko, se kterým byla podepsána smlouva o vzájemné vojenské pomoci, ke které se připojila i Jugoslávie, čímž vznikl vojenský pakt Malá dohoda. Tato aliance byla namířena proti návratu Habsburků na Rakouský a Maďarský trůn.

Později toto nebezpečí pominulo a vynořil se nový protivník - Adolf Hitler. Když se v roce 1933 stal kancléřem, vedení čs. státu pochopilo, že těžiště nebezpečí se nachází na západě a v roce 1934 rozhodlo o vybudování stálého opevnění. Ke splnění úkolu byla 20. března 1935 zřízena nová složka hlavního štábu - Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), která měla projektování a stavbu opevnění řídit. V čele tohoto orgánu stanul divizní generál Karel Husárek. V prosinci 1935 byl na Ostravsku vybetonován první objekt těžkého opevnění a od července 1936 se rozběhlo budování i lehkých objektů (LO) vz. 36 podle vzoru pevnůstek na Maginotově linii. Tyto objekty se stavěly na nejdůležitějších místech, se střílnami převážně ve směru státní hranice. Ovšem již 5. ledna 1937 byl schválen systém, tvořící souvislé opevněné pásmo, které sestávalo z několika sledů vzájemně postřelovaných jednotlivých pevnůstek vz. 37, nazývaných řopíky (odvozeno od zkratky ŘOP). Stavba těchto lehkých objektů se se stoupajícím mezinárodním napětím neustále urychlovala a v březnu 1938, po "anschlussu" se horečně rozběhla i na hranicích s Rakouskem. Do září 1938 se stihlo vybudovat 864 objektů vz. 36 a 9 148 objektů vz. 37.

V důsledku Mnichovské zrady ovšem muselo být toto opevnění bez boje opuštěno. Větší část z nich se dostala do rukou Němců již po záboru Sudet v říjnu 1938, zbytek po okupaci v březnu 1939. Některé byly podrobeny rozsáhlým testům odolnosti před vpádem wehrmachtu do Francie, v místech převažujícího českého obyvatelstva systematicky ničeny. Po 2. světové válce se objekty v úsecích podél hranice s Německem a Rakouskem reaktivovaly, znovu vyzbrojily a zčásti opatřily protiatomovou ochranou. Řopíky jako takové měly ve výzbroji dva lehké nebo dva těžké kulomety ve střílnách pro boční eventuelně čelní palbu, a osádka byla tvořena 3 – 7 mužů. Objekty se dělí na několik základních typů, z nichž tři čtvrtiny postavených objektů nesou označení Typ A.

Náš klub vojenské historie Břeclav je neziskovou organizací se zaměřením na vojenskou historii z let 1914-1989. Vzhledem k tomu, že působíme v pohraniční oblasti, je náš největší zájem směřován právě na objekty lehkého opevnění a tedy i na samotnou armádu ČSR z let 1918-1938. S rekonstrukcí prvního objektu jsme započali v létě roku 2002. Naštěstí v okolí Břeclavi se zachovalo přes 60 objektů, měli jsme celkem na výběr, do kterého objektu se pustíme. Zde nám pomohlo břeclavské muzeum a galerie, které nám navrhlo, abychom své „muzeum“ začali budovat v oblasti Pohanska, kde je několik objektů, lehce přístupných z cesty. S tím jsme souhlasili, neboť lovecký zámeček Pohansko je častým cílem výletníků a leží na oblíbené cyklostezce.

V první řadě bylo nutno celý objekt vyčistit jak vevnitř, kde bylo nutno stěny opět vylíčit tak zvenčí, kde bylo nutno ocelovými kartáči beton zbavit porostu lišejníků a mechů. Dále bezprostřední okolí objektu zbavit menších náletovin (na několik vzrostlých stromů uprostřed hliněného záhozu jsme si netroufli). Další úpravou exteriéru byl maskovací nátěr. Vzhledem k tomu, že se nám nepodařilo sehnat originální asfaltové barvy (tak jak se to povedlo například na objektech u Šatova) museli jsme vzít za vděk běžně dostupnými barvami. Při nátěru jsme vycházeli z poznatků a dobových fotografií, kdy jsme zjistili, že maskování objektů nebylo nijak přepisově popsáno. Dále bylo nutno odkopat hliněnou vrstvu na stropnici objektu a znovu jej zaizolovat Ipou. Po zaizolování se musela hliněná vrstva obnovit a osít travou.
Po těchto úpravách vně objektu jsme se vrhli na rekonstrukci interiéru: asi nejtěžší věc na počátku prací byla nejspíše rekonstrukce vnitřní výdřevy objektu. Tato výdřeva byla vlastně jakýsi vnitřní šaluňk, který se po skončení betonáže v objektu ponechal, a plnil zde funkci izolantu a také jako ochrana osádky před úlomky betonu, v případě zásahu objektu dělostřeleckou zbraní. Na úseku 8 - Břeclav jsme totiž nenašli ani jednu zachovanější výdřevu a na jižní Moravě se již stavební firma (Stanislav Neděla, Brno), které zbudovala břeclavský úsek, do stavebních prací na opevnění nezapojila. Na našem bednění se podílel kolega Duchoň, jež spravuje několik objektů v oblasti Slavonic. Výdřeva byla vyrobena ze smrkových desek o šířce 10 cm.  Ve sbírkách členů našeho klubu jsme měli několik částí výbavy objektu, a jiné jsme získali průzkumem těžko přístupných objektů v lesích v okolí soutoku řek Moravy a Dyje. Šlo především o střelecké lavice, lapače zplodin, části poválečných lafet UL1 a periskopové vložky. Kovové části výbavy jsme museli očistit, nakonzervovat. Jsou natřeny šedou základovou barvou. Do periskopových rour se nasunuli vložky, do kterých jsme museli nechat vyřezat zrcátka oválného tvaru, které se dají pomocí jednoduchého mechanismu naklánět, a zvětšují tak zorný úhel pozorovatele.

Pak začala nejtěžší věc, v budování celého skanzenu čs. opevnění: totiž shánění dobových uniforem, lafet a zbraní. Během první sezony, kdy jsme objekt zpřístupnili veřejnosti jsme měli osazenu pouze jednu střílnu, a to sice originální zbraní – totiž LK. Vz.26, jenž byl ovšem provizorně umístěn v lafetě UL1, která byla do objektů osazována až během 60-tých let. Do letošního roku již náš klub disponuje téměř kompletní výstrojí a výzbrojí do dvou objektů Lo vz.37 A.

V současné době se staráme o tři objekty LO vz.37, z nichž dva jsou uvedeny do stavu na podzim roku 1939 a jeden do 80 let, kdy některé prvorepublikové objekty Československá lidová armáda opětovně reaktivovala a měla z nich opevněné pozorovatelny a stanoviště na jižní a západní hranici.
K našemu muzeu patří také rekonstrukce hraniční uzávěry z druhé poloviny 30-tých let. Bohužel náš objekt není u dostatečně významné komunikace, která vede přes státní hranici, tudíž naše rekonstrukce neodpovídá dobovému umístění uzávěry. Uzávěra se skládá z železobetonové závěry, dále pak z betonového prahu s kolejnicemi a hraničního sloupu. Závora: (výrobní číslo 126 H) Jedná se o stálé zařízení na komunikacích budované od poloviny 30. let, které armádě dodávala firma Alfréd Ippen z Hradce Králové. Tyto uzávěry se používaly na komunikacích vedoucích ke státní hranici s nepřátelským územím a měly zabránit rychlému vpádu nepřátelské útočné vozby na naše území.
Po Mnichovské zradě je začali sudetští němci a Maďaři s velkou oblibou likvidovat a proto se do dnešní doby dochovalo pouze několik exemplářů. Rekonstrukce se však dočkaly jen dvě „Ippenky“, z nichž jednu můžete shlédnout v našem muzeu. Tento exponát se zde původně nenacházel, byl sem převezen a zabetonován z nedalekého špatně přístupného okolí, čímž byl de facto zachráněn od jisté zkázy.
Většina z vybudovaných uzávěr byla nenávratně zničena, a tak jsme velice rádi, že se nám ji podařilo dát do částečně původního stavu. Závora sama o sobě váží necelých 900 kilogramů a nalézala u trosek mostu, přes který vedla cesta z české obce Lanžhot do rakouské obce Pernital (most byl zničen během pohnutého září 1939), nebylo možné se k ní dostat autem, vzhledem k neprostupnosti terénu a také existenci „oplocenek“v oboře Pohansko – Soutok jsme ji museli rozřezat na tři kusy a pak ji v rukou nést asi kilometr k nejbližší polní cestě. Po vyčištění, sklepání, dvou krádežích, jsme ji svařili a poté zabetonovali za betonové patky. Dále již zbývalo jen ji namalovat červenobílou barvou a připevnit odrazky. Na závoru navazuje dva metry dlouhý betonový práh, v němž jsou vertikálně zabetonovány kolejnice asi do výšky 120 cm, tato překážka měla ztížit či úplně znemožnit objetí uzávěry automobilem. Kolejnice jsou opět nabarveny výraznou červeno bílou kombinací. Celkově se dá říci, že tato závora a práh s kolejnicemi nás stála asi 5000 korun, vzhledem k tomu, že kolejnice, závoru jsme de facto a hlavně naše odpracované hodiny jsme měli zadarmo.

Hraniční sloup: V červenci 2006 jsme slavnostně odhalili repliku dobového hraničního sloupu. Hraniční sloupy byly v období 1. Republiky umísťovány na všech důležitých hraničních přechodech. Jednalo se o plechový svařenec z 8 mm plechu, patrně vyráběný v Podbrezové na Slovensku. Hraniční sloupy byly bourány, stejně jako hraniční závory v roce 1938 v souvislosti s okupací, a tak se do dnešní doby dochoval pouze jediný originální kus, a to v Muzeu Policie ČR. Jedná se o exponát 61/64 pocházející z pohraniční roty Šluknov. Sloupy byly na hranici stavěny, dle výnosu ministerstva veřejných prací z července 1925, od druhé poloviny 20. let minulého století, a to na všech celních přechodech přes státní hranici. Tvar sloupů navrhl architekt Josef Havlíček spolu se sochařem B. Štefanem. Tvar hraničních sloupů navrhl Havlíček údajně někdy v letech 1923 nebo 1924 během své vojenské presenční služby. O tom, že jeho návrh byl realizován se ale dozvěděl až po Mnichovské dohodě a to z fotografie v novinách. Tehdy se v tisku objevila známá fotografie příslušníků německé branné moci, kteří vyvracejí československý hraniční sloup.

Hraniční sloupy vyráběly státní železárny v Podbrezové — Báňská a hutní a.s., Žieleziarně Podbrezová. Cena sloupu byla stanovena na 1250 tehdejších korun. Sloupy se vyráběly z lisovaného ocelového plechu a ze závodu se dodávaly uvnitř nakonzervované asfaltovaným nátěrem, zvnějšku byly natřeny miniem. Jeden sloup vážil zhruba 140 kg. Znaky, emblémy na sloupy byly litinové s malým státním znakem ve smaltovaných barvách. Jeden kus vážil zhruba 6 kg a železárny si za něj účtovaly 160 Kč. Znaky se rozlišovaly na levý a pravý, jeden měl v sobě jen hladké otvory, druhý měl závitové otvory pro upevňovací šrouby. Hraniční sloupy se natíraly výhradně barvami značky „Malva“ od firmy Vaníček a Malec z Prahy. Spotřeba barev na nátěr hraničního sloupu byla normována následovně: sloup se nejprve natřel základovou korozivzdornou barvou Malva (v případě opravy sloupu byla korozí napadená místa nejprve řádně okartáčována železným kartáčem a pak přetřena miniem; starý nátěr se musel oškrábat až na kov, někdy se i opaloval). Základové barvy byly již v barvách sloupu: spotřeba červené a modré byla stanovena 0,25 kilogramu na sloup, bílé pak 0,5 kilogramu na sloup, neboť bílá se nanášela ve dvou vrstvách. Vrchní emailová barva se pak nanášela v jedné vrstvě a spotřeba bílé, modré a červené tedy byla 0,25 kilogramu na jeden sloup.

Dále jsou známy dvě repliky. Jedna je součástí Památníku obráncům hranic republiky Československé v roce 1938 v Horní Světlé a druhý je náš sloup osazený u závory IPPEN na Pohansku. Sloup pro nás vyrobila firma METAL Ryspol s. r. o. Tvrdonice, znaky zajistili kolegové z Československé obce legionářské, kteří spravují právě památník v Horní Světlé. Ostatní práce jsme provedli silou vlastní, potažmo silou přátel našich. Celkové náklady na výrobu a instalaci sloupu dosáhly 25.000,- Kč. Instalací hraničního sloupu se nám podařilo dokončit hraniční přechod s originální závorou IPPEN a kolejnicovým uzávěrem. Jeho vybudování nám trvalo téměř 2 roky, vše můžete zhlédnout u řopíku A-120 „U Závory“ v našem muzeu na Pohansku.

Na počátku 90. let armáda stáhla část vybavení z pevnůstek - do skladů putovaly některé lafety starého i nového vzoru, ženijní nářadí, kanystry, petrolejky a občas periskopové vložky. Zbytek (nepoužitelný pro místní obyvatelstvo) zůstal ve většině objektech dodnes. Na střelnici v Mašovicích u Znojma proběhly zkoušky nové lafety vyvinuté ve Slavičíně - sloužila pro uchycení SA-58. Pro tyto pokusy byl vybraný objekt u Mašovic speciálně upraven - byla do něj zavedena elektřina, avšak nové trendy a změna velení v armádě jakoukoliv další činnost ukončily. Vojáci nyní občas objekty projdou, udělají na vchod červenou tečku a obnoví nápis VOJENSKÝ OBJEKT, VSTUP ZAKÁZÁN, NEBEZPEČÍ ÚRAZU. Řopíky jsou tak ponechány svému osudu, pomalu zarůstají ve vegetaci, ponechané vnitřní vybavení je rozkrádáno do šrotu, mizí ve sbírkách sběratelů nebo v lepším případě je zrekonstruováno nadšenci a umístěno do řopíkového muzea. Vstupní otvory protiatomových úprav mají na svědomí již mnoho úrazů, často do objektů spadne nějaké zvíře (nejvíce srnky, zajíci a kočky), které uvnitř uhyne, protože se nedostane zpět. Objekty v okolí vesnic slouží k hrátkám mládeže, mají zde fetovací doupata, sprejem postříkané stěny a láhve od alkoholu se staly běžnou součástí některých objektů...

V roce 1999 byla zrušena vojenská jednotka ROTO (rota osádek těžkého opevnění), výbava pěchotních srubů byla taktéž demontována a to, co zůstalo bylo ve většině případů rozkradeno. Po dlouhých tahanicích dostala 85 mm protitankové kanóny některá muzea, lehčí výzbroj a výstroj srubů (lehké a těžké kulomety, lafety, uzávěry apod.) byla armádou odprodána smluvním obchodníkům a bylo ji možno za přehnané ceny odkoupit. V roce 2002 proběhla soutěž na geodetické zaměření objektů LO a během téhož roku zaměřovaly vybrané firmy všechny řopíky. Kolem objektů tedy můžete najít plastové stabilizační body či ocelové trubky vyznačující v letech 1936-1938 armádou vykoupený pozemek na stavbu objektu. Povodně v létě 2002 přežily všechny jihomoravské objekty bez větší újmy, pouze několik objektů na Hevlínsku, Znojemsku a Novosedelsku bylo zaplaveno a zaneseno bahnem.
Pokud se rozhodnete navštívit jakékoliv opevnění na jižní Moravě, mějte na paměti, že linie LO často prochází v těsné blízkosti hranice s Rakouskem. V současné době hranici přechází ilegálně stovky uprchlíků z východu a policie proto hranici sleduje. Není vhodné jezdit po bunkrech autem, přitahuje to pozornost jak policie tak i místních obyvatel. Nejlepší je vyrazit na řopíky na kole, kolem hranic vedou bývalé signálky, které jsou pro tuto betonovou cykloturistiku jako stvořené. Doufám tedy, že nezůstanete jen u čtení těchto www stránek a vyrazíte někam do terénu, třeba na bunkry. Linie opevnění vedou mnohdy překrásnými oblastmi (NP Podyjí, lužní lesy u Břeclavi apod.), poznáte nejedno zajímavé místo, na které žádný turistický průvodce neupozorňuje.

Autor: Petr Holobrádek, předseda Klubu vojenské historie Břeclav

Server o jejich činnosti naleznete - ZDE

Převzato ze serveru Brána památek - ZDE