Nedávno jsem si přečetl stať významného archeologa a historika Doc. PhDr. Zdeňka Klanici, DrSc., proti tvrzení, že Češi mají jen polovinu slovanských znaků a z poloviny jsou Neslované, jak zjistili pisálkové příkladně v MF Dnes. S argumenty Klanici plně souhlasím a lži o tom, že jsme takoví voříšci Evropy, naprosto odmítám. Je však třeba Klanicou připomenutá fakta ještě doplnit o důležité poznatky z vývoje evropských jazyků.

Především je naprosto ahistorické tvrdit, že existují nějaké genetické znaky typu slovanského a jiné znaky románské, germánské, příp. třeba indické. Kategorie rasa a původ antropologických odlišností jsou mnohem starší než kategorie jazyk, nebo kategorie národ. Antropologické rozdíly se evidentně vyvíjely nejméně několik desetitisíciletí a rozrůznění prokazatelně pocházejí z doby před vznikem lidské řeči; i když přesně nevíme, kdy se pralidé začali dorozumívat artikulovanými zvuky (nejčastěji se tvrdí, že asi před 50 až 40 000 lety, ale toto datum je velmi neurčité), jedna věc je jasná: samohlásky a souhlásky byl člověk schopen artikulovat teprve tehdy, kdy rozměry mluvidel (hlasivky, měkké patro, jazyk, rty) se alespoň přiblížily rozměrům dnešním a pohybový rozsah těchto byl podstatně větší než u lidoopů. Roční dítě není schopno vyslovit všechny hlásky prostě proto, že rozměry jeho mluvidel, tedy hlavně velikost resonančních dutin jeho těla, jsou příliš malé; tříleté dítě je už tak velké, že jeho mluvidla příslušný zvuk vytvořit dovedou.

Teprve v době, kdy člověk svými mluvidly dokázal rozlišit artikulaci různých samohlásek a souhlásek, bylo možné mluvit o vzniku jazykové různorodosti podle toho, jak různě se v různých částech světa jazyk vyvíjel v situaci, kdy se sousedním etnikem chyběly kontakty, dochází k štěpené původní prajazykové jednoty na dílčí větve, např. slovanskou, baltskou, germánskou a další, a pak na jednotlivé jazyky. Tento složitý proces má spoustu zákrutů a peripetií, v nichž více než antropogenetické vlivy se projevilo stěhování za účelem obživy, kulturní působení a vojenské vpády včetně násilného nucení obyvatelstva k přechodu například po prohrané válce na jazyk uchvatitelů. Všechny tyto skutečnosti znamenaly, ne v posledních pěti tisících let, ale podstatně dříve pronikavé míšení dřívějších ras na každém území, tedy i v Evropě. Že náhodou z toho míšení vyšli Slované jako více modroocí či světlovlasí než např. Románi a Řekové, ale poněkud temnější než např. Germáni (ne všichni), je v podstatě konečným stádiem vývoje. Přitom nezapomínejme, že Češi se vydělili ze slovanského celku ne dříve než v 5. století a tento slovanský celek podle nejnovějších poznatků se oddělil od většího uskupení prabaltoslovanského jen o málo století dříve; i s Germány, Romány, Řeky, Armény, Albánci, Indy a dalšími patříme k jednomu prapůvodnímu jazykovému celku indoevropskému, jehož příslušníci jsou rasově velmi rozrůznění, ale jejich jazyková příslušnost je prokázána.

Proto hledat, co je v tvaru obličeje, barvě vlasů či očí, tělesné výšce a dalších rozměrech tělesných orgánů slovanského, indického nebo třeba tureckého či jiného, je naprostá pavěda a záměna skutečností vzniklých v různých dobách. Navíc dlouhým vývojem v sousedství jiných národů za existence četných kontaktů a potřeby se vzájemně dorozumívat se přizpůsobují všechna etnika, která spolu komunikují, takže něco, co bylo od jazykových sousedů převzato, se organicky v příslušné národní kultuře dále rozvíjí. To platí nejen o střední Evropě, kde vedle sebe žijí Slované, Germáni, Ugrofinové a kam pronikají dlouhodobě vlivy původu románského. Ještě živější je to například na Balkáně a v minulosti třeba na Pyrenejském poloostrově či ve Velké Británii. Takže to, co se dnes jeví jako původem keltské, mohlo být klidně v minulosti Kelty převzato odjinud. Voříšky jsou tedy všechny národy a nesmysly o našem původu odmítněme.

Napsal: Vladimír Šaur