Člověk nemusí být odpůrcem euro-americké vazby, aby viděl, že NATO se do dnešního světa nehodí. Jde přece o organizaci z dob studené války, zamýšlenou jako protiváhu tehdejší Varšavské smlouvy; podle logiky věci tedy měla být s jejím zánikem zrušena. To se nestalo, protože malé evropské státečky si zvykly a zpohodlněly pod patronátem USA a stály o jeho zachování. Jenže Američané (a potažmo celé NATO) se nyní přednostně zajímá o jinou část světa, a přestože v zápalu nadšení přijalo do svého středu mnoho postkomunistických zemí, dosud nemá účinnou strategii pro jejich obranu v případě ruské (nebo jakékoliv jiné) agrese. Což dotyčné země poměrně znepokojuje – nakonec pro ně, na rozdíl od západní Evropy, je toto nebezpečí velmi reálné.

Chyba je samozřejmě v samotném konceptu „staršího bráchy“ který ochraňuje bezbranné malé zemičky v Evropě. Dává tak Američanům zbytečně velkou moc a sebevědomí, a umožňuje jim požadovat od spojenců podporu pro svoje války, aniž by jim byli schopni nabídnout účinnou ochranu. Pro západoevropské země, které jsou od ruských hranic daleko a nejsou na Rusku ani energeticky závislé, je tento koncept poměrně výhodný – za cenu velmi malé námahy a výdajů mají zaručenou relativní bezpečnost. Jinak je tomu na východě, kde rozčarování z neefektivnosti NATO a americké ochrany mnohdy vede k návratu či posílení proruských nálad. Jak tomu bránit?

Řešení je ve sjednocení Evropy. Namísto ozbrojených sil jednotlivých zemí, které jsou zpravidla samy o sobě poměrně slabé a neakceschopné, by se měla vytvořit jednotná evropská armáda, kde by se každá země specializovala na určitý druh složek. Taková vysoce efektivní armáda by již byla schopna sama ubránit bezpečnost Evropy a závislost na Americké pomoci by skončila, což by nám umožnilo více se autonomizovat. Jakkoliv musí spojenecká vazba mezi Evropou a Amerikou zůstat silná, je třeba, aby jednání probíhalo jako rovný s rovným a aby Evropa měla dost sil odmítnout účast v misích, které se jí netýkají, či je nepovažuje za důležité.

Pověstná levicovost Evropy v porovnání s Amerikou vedla v minulých desetiletích k tomu, že války a zbrojení jako takové zde byly krajně nepopulární. Snižování stavů v armádě a nedostatek modernizace jejího vybavení si mohly evropské země dovolit právě díky tomu, že byly pod ochrannými křídly Ameriky, která se neváhala pouštět i do veřejností odmítaných podniků pokud se domnívala, že jsou pro ni a pro svět nutné. Takovou vnitřní sebekázeň by měla Evropa získat zpátky, protože aniž jsem zastáncem představy Evropy jako druhého globálního četníka, který bude zasahovat do záležitostí států všude po světě, je nevyvratitelným faktem, že schopnost bránit sama sebe je podmínkou nezávislosti na Americe a možnosti vystupovat před okolním světem jako hráč, kterého je nutné brát na vědomí.

Eliška Kubicová