Německo prohrálo válku, kterou samo zahájilo. Prohlášením o porážce Německa a o převzetí svrchované moci z 5. června 1945 vítězné mocnosti převzaly nad ním veškerou moc. Dále rozhodovaly o dalším vývoji, všechna rozhodnutí byla a stále jsou pro Německo závazná. Patří mezi ně i Postupimská dohoda z 2. srpna 1945. Ta praví v článku II Politických zásad: »německý lid … se nemůže vyhnout zodpovědnosti za to, co si sám na sebe uvalil«. V článku XIII pak bylo určeno, že »německé obyvatelstvo nebo jeho složky, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku, bude třeba odsunout do Německa«.

Postupimská konference představitelů vítězných mocností byla zahájena před 65 lety, tedy 17. července 1945. Již v závěrečné fázi druhé světové války bylo zřejmé, že bude třeba svést boj o podobu míru. Začala nová fáze diplomatických jednání, která předurčila novou podobu poválečného uspořádání světa. Což se potvrdilo na setkáních tzv. Velké trojky - vrcholných představitelů USA, Británie a SSSR - v Teheránu (28. listopadu až 1. prosince 1943) a Jaltě (4.-13. dubna 1945). Bylo dohodnuto, že třetí setkání se uskuteční v poraženém Německu. Místem summitu byl vybrán zámek Cecilienhof v Postupimi, na okraji Berlína.

Atomová bomba Stalina nezastrašila

Jak jsme již zmínili, Postupimská konference probíhala od 17. července do 2. srpna 1945. Setkání se jako vrcholní představitelé zúčastnili nový americký prezident Harry Truman, britský ministerský předseda Winston Churchill a spolu s ním i kandidát opoziční Labour Party Clement Attlee a samozřejmě představitel Sovětského svazu J. V. Stalin. Celkem se konalo 13 plenárních zasedání, předsednictví se na návrh Stalina ujal Truman. Program se vždy určoval na místě, žádný předem propracovaný plán jednání nebyl.

Hlavním cílem konference bylo nalezení dohody o poválečném uspořádání Evropy a zvláště Německa. Nebylo to však jediné téma. Den před zahájením jednání se v USA uskutečnil první úspěšný jaderný pokus. Prezident Truman byl o něm rychle informován a zprávu ještě »za tepla« předal i Churchillovi. Bomba měla být trumfem pro jednání se sovětskou delegací. Stalin však zprávu o pokusném výbuchu přijal klidně. Jak praví některé historické zdroje, věděl o něm dříve, než americký prezident.

Hlavní jednání se však nevedla o jaderné bombě, ale o poválečném uspořádání poraženého Německa. V hospodářských otázkách měla být v Německu zlomena moc silných monopolistických skupin. Německo se však nemělo stát pouze agrárním státem, jak kdysi navrhoval americký ministr financí Morgenthau. Truman s Churchillem měli zájem především na stabilním Německu a ani Stalin nebyl v zásadě proti. Německo, jak prosazoval zejména Stalin, nemělo být v žádném případě trvale rozděleno. V otázce jeho správy se velmoci (dodatečně získala při správě poválečného Německa postavení »velmoci« i Francie) shodly na vytvoření vrcholného orgánu, kterým se stala Spojenecká kontrolní rada pro Německo. V jejím čele stáli významní spojenečtí velitelé druhé světové války – Eisenhower, Montgomery, Lattre de Tassigny a Žukov. Německo tak mělo být de facto rozděleno do čtyř sfér vlivu.

V otázce reparací se dohodl pouze fakt, že SSSR i další mocnosti je budou čerpat ze svých zón. SSSR měl navíc dostat menší část zařízení demontovaných ze zbylých průmyslových podniků západních zón.

Pro projednávání dalších, složitějších otázek, byla vytvořena Rada ministrů zahraničních věcí, která se měla pravidelně scházet a problémy postupně řešit. Poprvé se sešla v září 1945 v Londýně a od té doby několikrát až do roku 1949. V atmosféře počínající studené války však příliš úspěchů nedosáhla.

Odsun německé menšiny

Stalin na konferenci vystupoval oprávněně sebevědomě. Truman a Attlee, který po vítězných parlamentních volbách převzal 29. července otěže jednání za Velkou Británii místo Churchilla, byli příliš nezkušení v zahraniční politice, aby mohli sovětskému vůdci konkurovat.

Velkým problémem byla otázka nového uspořádání hranic a osud německých menšin ve střední Evropě. Sovětský svaz potvrdil územní zisk na úkor dalších států – Rumunska (Besarábie a severní Bukovina), Polska (jeho východní hranice měly být na tzv. Curzonově linii), Československa (přišlo o Zakarpatskou Ukrajinu), Finska a Pobaltí (pobaltské sáty anektoval již v roce 1940). Kompenzaci za ztracené území získalo pouze Polsko. Rozhořel se spor, jak velké území má Polsko na západě získat na úkor Německa. Polsko nakonec získalo velkou část – nová hranice byla vytyčena na Odře a lužické Nise. Muselo se vzdát pouze východopruského přístavu Königsberg (Kaliningrad) ve prospěch SSSR.

Takovéto územní ztráty se pochopitelně řadě německých politiků nelíbily. Navíc Američané začínali v dalších měsících přehodnocovat svůj postoj k Německu – přestávali se na něj dívat jako na poražený stát a snažili se v něm vidět budoucího potenciálního partnera. Ale to je již téma na zcela jiný článek.

Posledním velkým problémem Postupimi byl osud německých menšin v Polsku a Československu. Z Polska utíkali Němci již na konci války a zbylí pak museli své domovy opustit krátce po ní. V Československu byla situace částečně odlišná. Na sklonku války nedocházelo  k tak častému útěku rodilých Němců ze svých domovů. Značnou část jimi obývaných území navíc osvobodila americká vojska. Řešení problému se bylo nalezeno až na úplný závěr konference. Velmoci v Postupimi souhlasily s odsunem německého obyvatelstva. V Československu pak tento proces trval do konce roku 1946.

Je pravdou, že v době jednání již k »divokému« odsunu docházelo. Signatáři Postupimské dohody požádali jednotlivé vlády o to,aby zatím další vyhošťování zastavily do doby, než zúčastněné vlády neprozkoumají zprávy svých zástupců v Kontrolní radě. Rozhodovalo se totiž o tom, jak budou odsouvaní Němci rozděleni do jednotlivých okupačních pásem.

O odpovědnosti sudetských Němců není nutno diskutovat. Pro Henleinovu politiku hlasovalo v posledních předválečných volbách 91 procent československých Němců. Více než polovina z nich pak aktivně podporovala nacistickou agresi proti České republice. Až na výjimky většina z nich ochotně přijala německé občanství. Všichni měli během okupace výsadu, že nepodléhali českým zákonům. Vydávat dnes odsun jen za akt pomsty založený na etnickém principu je zkreslování historické skutečnosti.

Začátek studené války

Postupimská konference skončila 2. srpna. Bylo dosaženo dohody o politických a ekonomických zásadách koordinované politiky spojenců vůči poraženému Německu. Potvrdili dohody dosažené v Jaltě a shodli se na nutnosti obnovit Německo jako jeden celek, přestože se Truman snažil prosadit další americký plán na rozdělení Německa. Po několikahodinové výměně názorů byl však Truman donucen ho odvolat. Společná spojenecká politika vůči Německu bývá označována jako program čtyř D - demilitarizace, denacifikace, demokratizace, demonopolizace Reparace mělo Německo splácet především v podobě výrobků a surovin, přičemž každá velmoc měla uplatňovat své nároky ve své okupační zóně. Projednala se i otázka potrestání válečných zločinců. »Tři vlády potvrzují své odhodlání odevzdat tyto zločince rychlému a spravedlivému soudu a považují za nesmírně důležité, aby soud s těmito zločinci byl zahájen co nejdříve. První seznam obžalovaných bude uveřejněn 1. září tohoto roku,« praví se v dokumentu.

Jen velice málo z toho, na čem se dohodli šéfové tří postupimských mocností, se také uskutečnilo. Rada ministrů zahraničních věcí se od roku 1947 přestala scházet, mírová konference s Německem se nikdy nekonala. Německo, které mělo být okupačními pásy spravováno jako celek, nikdy tak spravováno nebylo a už čtyři roky po konferenci vznikly na jeho místě dva státy. Společný spojenecký kontrolní mechanismus zanikl v roce 1948. A připomeňme, že W. Churchill v americkém Fultonu 5. března 1946 přednesl svůj proslulý projev o železné oponě…

V roce 1952 západní mocnosti uzavřely se Spolkovou republikou Německo smlouvu, která jí vracela převážnou část suverenity, a v květnu 1955 vstoupil v platnost protokol, který byl podepsán v rámci pařížských smluv v říjnu 1954; ukončoval okupační režim v Německu a SRN byla přijata do Severoatlantického paktu. Ani západní Spolková republika Německo ani Německá demokratická republika již nebyly chápány jako poražené státy.

Převzato z HaNo, připravil - jan